Záchranné loďě
Konstruktér Colin Archer, který je nyní přímo spojován se vznikem těchto lodí, se k jejich konstruování dostal trochu náhodou. V roce 1891 praktický lékař Dr. Oscar Tybring, který byl šokován velkými ztrátami na životech námořníků a rybářů u norského pobřeží, inicioval vznik Norské společnosti pro záchranu trosečníků (Norsk Selskab til Skibrudnes Redning - NSSR). Tato společnost, za peníze dárců, vypsala soutěž na zkonstruování prvního prototypu záchranné lodě. Colin Archer, který se s Dr. Tybringem znal, byl přizván mezi členy hodnotící komise. Znali se, stavěl pro něj dříve lehkou jachtu, se kterou mohl navštěvovat své pacienty na pobřeží i při špatném počasí. Do soutěže bylo přihlášeno 5 návrhů a některé byly později postaveny s drobnými úpravami navrženými právě Archerem. V prvním kole však nebyla vybrána žádná loď.
Vedení společnosti NSSR pak přímo oslovilo samotného Colina Archera, aby navrhl záchrannou loď u které by vyšel ze svých tehdy velmi úspěšných lodivodských lodí. Colin Archer nabídku přijal a zkonstruoval ketch s ostrou přídí i zádí o rozměrech 13,7 m na palubě, šíře 4,6 m a s ponorem 2,2 m. Výtlak lodě byl 27 t, polovina v litinovém kýlu, zbytek v odlitcích naskládaných a zajištěných v útrobách trupu. Trup by velmi mohutný s dubovou obšívkou na borovicových řezaných a ohýbaných žebrech. Severská borovice se v parametrech vyrovná baltskému dubu a tak i paluba a vnitřní výdřevy byly z tohoto dřeva. Zvláštností bylo, že trup měl obšívky dvě, vnější a druhou na vnitřní straně žeber. Ta byla také dokonale zatěsněná, tedy tvořila jakousi loď, vestavěnou v lodi. Toto řešení mohlo loď zachránit v případě průrazu vnější obšívky, hrozící v zimním období od malých plovoucích ker. Dále byly v trupu čtyři přepážky vodotěsně oddělující vnitřní prostory - komory trupu. Dokonale zatěsněná paluba s kokpitem, který byl také vodotěsný a mohl být odčerpáván při zalití, to byly další stavební trumfy konstruktéra. V trupu bylo deset lůžek, standardní posádku lodě ve službě však tvořili pouze čtyři lidé. Ti byli schopni ovládat všechny plachty i v těch nejtvrdších podmínkách. I ve velmi bouřlivém počasí byla loď ovladatelná s refovanou hlavní a refovanou stěhovou plachtou. Maximální ploch všech plachet byla 110 m2. Loď byla navržena a stavěna pod označením RS No.1 Rescue Ship No1 - tedy Záchranná loď číslo 1. Ale již při spouštění lodě na vodu koncem července 1893 byla pokřtěna po svém konstruktérovi Colin Archer RS No1. Brzy se ukázala vhodnost koncepce lodě a podle RS No.1 bylo postaveno mnoho dalších lodí, které úspěšně plnily úkoly na různých místech norského pobřeží. Následující lodě se minimálně lišily v koncepci, spíše se hledaly další vhodnější varianty vybavení. Až v roce 1930 byl u RS No.36 instalován pomocný motor. Stavební koncepce vydržela prakticky až do druhé světové války.