Joshua Slocum a jeho Spray

Dva modely Slocumovy Spray

Jako první postavil svou Spray Šurda. Parametry jeho modelu jsou: měřítko 1:10; LWL 1000mm; plachty 1,17 m2; výtlak 15,8 kg.
První zpráva se na stránkách objevila v dubnových loděnicích 2008. Na vodu šla jaře 2008 a byla k vidění Na velkém Dářku 2008 a na také Zamykání v Jinolicích (soutěže tehdy jezdil Michal s Dorianem – lodí později transformovanou na Paolu).
 

Kýl k Pepově Spray byl položen na podzim 2008. Parametry modelu jsou: měřítko 1:11;    LWL 880mm; plachty    0,9m2; výtlak 11,5 kg.
Stavba je zachycena ve třech „Zimních loděnicích“. Jako první se samozřejmě stavěl trup, lze říci, že dvojitým plaňkováním s laminátovou vrstvou mezi „technickým“ plaňkováním a krásným čistým „bedněním“. Stavba pak pokračovala ve třetích zimních loděnicích (ano, tak mnoho tehdy vznikalo nových lodí a jejich stavitelé se rádi dělili o své fotografie a pár slov k nim). 
Pepova Spray okusila vodu pod kýlem v sezóně 2009 a to hned od jarní Barbory.  
Sezónu loď odjezdila v testovacím režimu, bez doladění maketových záležitostí. Pepa s ní poctivě jezdil na soutěže ladit jízdní vlastnosti, nicméně Šurda už v té sezóně proháněl novou Ionu. Obě lodě se sice teoreticky mohly potkat na už na prvním Velkém Dářku, ale nestalo se tak. V tomto roce byly dvě setkání na Velkém Dářku! Na tom prvním, červencovém, měl na Dářku Spray Pepa a Šurda tam jezdil s Ionou.
Pak bylo druhé, srpnové Velké Dářko, kde jezdila jak Šurdova Spray (a má exklusivní obrázky - viz výše). Pepa přijel s dvěma modely. Jako testovací model přivezl Spray a na jízdy svůj historický model Critter. V soutěži se v roce 2009 obě lodě potkaly na vodě jen jednou a to v Jinolicích, na Zamykání vody na závěr sezóny. V sobotu vyhrál Šurda (absolutně v B) a v nedělní regatě byly obě Spray těsně za sebou.
Přes zimu 2009-2010 se v Pardubických loděnicích tvrdě pracovalo na dokončování a maketových doplňcích na Pepově Spray. Jako první přišlo na řadu maketové lanoví, kdy Pepa změnil svou garáž na provaznickou dílnu. No a pak přišly na řadu ony další maketové radosti, jako u kormidla sedící kpt. Joshua Slocum v klobouku, či pověstná koza.  
 

Zde je nutno doplnit, že i Šurda měl několik vychytávek na palubě, jako například „živého“ kpt. Joshuu Slocuma, stojícího ve výlezu hlavní kajuty, který (většinou) nezapomněl pozdravit časoměřiče na břehu zdvižením své pravice. Nejsem si teď jist, kdo měl v sudech na palubě opravdový rum. A nebo to bylo u škuneru Bluenose, který  v zimních loděnicích 2009/2010 vznikal u Šurdy?

No a na první Kristýně, v roce 2010 se ukázala Spray už v plné parádě.  V tom roce už se obě Spray potkávaly na vodě často. O Spray, kterou postavil Pepa, se psalo ještě v článku z roku 2011 „Kam chodí spát koza“,  kdy jsme mohli nahlédnout do podpalubí, na techniku ovládání plachet a kormidla.

A skončím parafrází na slova Pepy, „A to je tak všechno, co mohu k oběma Spray na stránkách nalézt“. Samozřejmě kromě mnoha dalších výsledkových listin a setkání s těmito dvěma modely lodi Spray. 

Slocum’s Luck -  Život plný neúspěchů i štěstí

Kdesi v Atlantickém oceánu, pravděpodobně někdy v roce 1866, čelí loď jménem AGRA sílícímu větru. Loď AGRA, spuštěna na vodu v roce 1862 ve významné loděnici J.T. Foster & Co. v Medfordu ve státě Massachusetts, je stále relativně novým plavidlem. Patří k typu známému jako "medium clipper", který je určen k přepravě většího objemu nákladu za cenu určitě ztráty rychlosti ve srovnání s "plnými" klipry, jejichž rozkvět je v té době již téměř u konce. Přesto i AGRA umí plout rychle. Denně urazí 350 mil, což je jen asi o 50 mil méně než nejrychlejší klipry. Nyní, když poryvy větru zesílí, kapitán Shaw říká svému důstojníkovi, že je čas upravit plachty. Posádka dostane rozkaz vystoupat nahoru a jeden z nich, mladý námořník Joshua Slocum, začne hbitě šplhat skasat hlavní horní plachtu AGRY.
V dubnu 1895, asi 30 let poté, vyprávěl Slocum reportérovi listu Boston Herald šokující věc, která se mu přihodila. "Právě pracoval s plachtou, když jej zasáhl silný poryv větru a shodil ho dolů. Naštěstí byl jeho pád přerušen nárazem jeho těla do ráhna hlavní plachty, do kterého se však silně udeřil hlavou. Stačil se však reflexivně zachytit lan a to mu zachránilo život. Nad levým okem utrpěl velkou tržnou ránu, což byla jediná památka na tuto nehodu na jeho tváří." 

Slocum kolem roku 1883, kdy mu bylo 39 let.

Díky své sólové plavbě kolem světa v letech 1895-98 na své třicet šest stop dlouhé šalupě SPRAY a knize z roku 1900 o této plavbě, Sailing Alone Around the World (Sám na lodi kolem světa), se Joshua Slocum stal slavným mužem a občas byl vyzván, aby se nechal portrétovat. Když tak učinil, obvykle, i když ne vždy, ukazoval před objektivem svou pravou stranu tváře bez jizvy. Můžeme se jen dohadovat, na co Slocum myslel, když čekal na cvaknutí spoustě. To, že svou pozoruhodnou plavbu uskutečnil na lodi, která se tehdy většině lidí zdála být hloupé malá, bylo potvrzením jeho vynikajících námořnických schopnosti. V hloubi duše však Joshua Slocum věděl, že za části jeho úspěchu stojí něco jiného. Počínaje oním děsivým pádem na palubě AGRY, který měl ukončit jeho život, Slocum vždy plul se svým strážným andělem. Jak léta plynula, dal svému andělu strážnému, jméno. Říkal mu "Slocum’s Luck" - Slocumovo štěstí.

Plachetnice SPRAY Joshuy Slocuma pluje poblíž australského Sydney, kde Slocum během své průkopnické sólové plavby dostal tolik potřebné nové plachty. Během své námořní kariéry zažil Slocum mnoho náhodných události a téměř neúspěšných pokusů a začal své štěstí nazývat "Slocumovym štěstím".
 

Nikdo by si nemyslel, že Slocum se svými vrozenými a vysoce rozvinutými schopnostmi námořníka, lodního dělníka a velitele lodi, musel někdy spoléhat na vrtkavou náhodu. Byl prototypem samostatného a soběstačného může. Od chvíle, kdy se vydal na svou první plavbu na palubě dřevařské lodi plující ze Saint John v Novém Brunšviku do irského Dublinu, se Slocum spoléhal na svou inteligenci, fyzickou odolnost, přísnou střízlivost a rostoucí mistrovství v navigaci a matematice, aby se z kajuty mužstva na přídi vydrápal až do kapitánské kajuty. Byl dokonalým příkladem člověka, který si štěstí vytváří sám. Nikdo to nevěděl lépe než sám Slocum. "Studoval jsem moře tak, jak ho studoval snad jen málokdo, zanedbávaje všechno ostatní," napsal Slocum ve čtvrtém odstavci knihy Sám na lodi kolem světa. A nedělal si legraci.
Slocum měl natolik vyvinutý cit pro světové oceány, moře, zálivy a zátoky, že dokázal rozpoznat, kdy vstoupil do určitého proudu svého vodního světa. Uveďme jen jeden příklad: když se v květnu 1898 blížil na lodi SPRAY k Brazílii a mířil domů, Slocum ve své knize napsal: "Zvláštní a dávno zapomenuté vlny proudu pleskaly o boky šalupy... Podle těchto vln proudu jsem zjistil, že loď je nyní u mysu Svatého Roque a loď narazila na proud, který se kolem tohoto mysu valí." Jeho intuice mu napověděla, že jeho patentní log měří špatně. Vytáhl tedy vrtuli vlečného uzloměru a zkontroloval ji. A skutečně, jedna z lopatek byla rozdrcená - bezpochyby "monstrózním" žralokem. (Slocum se žraloků bál a byl vůči nim nemilosrdný, lákal je ke své lodi a zabíjel, kdykoli mohl.)
Slocum dokázal číst z vln a poznat, co říkají ty neustále valící se zprávy, které k němu doléhaly z dálky. Rozuměl barometru a chování ptáků a věděl, co to předpovídá. Byl dobrým pozorovatelem mraků: "Znát zákony, jimiž se řídí větry, a být si jistý, že je znáš, ti na tvé cestě kolem světa dodá klidnou mysl; jinak se můžeš třást při objevení každého mraku."

"Nevěřit ve štěstí je znakem nezkušeného člověka."
Joseph Conrad

Přes všechny jeho znalosti a dovednosti se však stávalo, že Slocumovi zachránilo život jen jeho Štěstí, spolu s kočičími reflexy a silnými rukama, jako například při nehodě na klipru AGRA. V roce 1865, kdy se plavil jako řadový námořník z Bostonu do Hongkongu na palubě lodi TANJORE onemocněl malárií. Přestože byl Slocum mladý a silný (bylo mu jednadvacet let) v Hongkongu vážně zeslábl a nastoupil do tamní nemocnice. I když to chvíli vypadalo, že se mu vrátily síly natolik, že se mohl připojit ke své lodi, horečka se vrátila. Musel znovu opustit loď a nastoupit do jiné nemocnice. Tak se ocitl, zesláblý a osamělý, v oblasti, kterou jeho prvorozený syn Victor později nazval "tou dírou po škůdcích v Nizozemské východní Indii". Možná by tam i zemřel, kdyby nezasáhlo jeho Štěstí v osobě muže, kterého Victor nazval pouze jako "kapitána Airyho z parníku SOUSHAY". Sám Slocum se o Airym zmínil v knize Sailing Alone a nazval ho "dobrým člověkem". Ani otec, ani syn se však nepodělili o to, jaká hříčka osudu přivedla Airyho do nemocnice, kde se setkal s oslabeným mladým Joshuou a vzal ho, "sklíčeného horečkou", na palubu své parní lodi.

Na palubě lodi SOUSHAY, která brázdila Jávské moře, Banda Sea, Arafurske moře a Torresovu úžinu - vody, které jako obchodní kapitán dobře poznal -, se začal pomalu zotavovat. Měl však tak málo sil, že když SOUSHAY připlula k ostrovů Booby Island u severního australského pobřeží, musel se Slocum doslova vyškrábat na palubu, aby si toto bájné místo prohlédl na vlastní oči.
 

V únoru 1897 byla loď SPRAY v Devonportu v Tasmánii opravena a opatřena novým nátěrem proti hnilobě.

Po zotavení z malárie (později svému nakladateli suše řekl, že trpěl "léta podlomeným zdravím") a dalších čtyřech letech usilovné práce, dosáhl nakonec svého cíle a stal se kapitánem obchodní lodi. Během následujících zhruba 19 let, od roku 1869 do roku 1888, měl Slocum dostatek příležitosti prokázat své nabyté znalosti oceánských větru, proudu a řízení lodi při plavbách po celém světě. Jako kapitán i majitel lodi vedl svá plavidla - ATO, AMETHYST, NORTHERN LIGHT, AQUIDNECK – mnohdy přes strašlivě bouře. Někdy byla situace tak nebezpečná, že svou rodinu umístil do záchranných člunů pro případ, že by bylo nutné loď opustit.
Po celé toto období se Slocum díky svým námořnickým schopnostem a navigačnímu umu vždy bezpečně dostal do přístavu. Přesto zde byl i faktor čistého Štěstí, který se mohl projevit zvláštními způsoby, jež někdy souvisely se ziskem stejně jako s přežitím. V roce 1877 podnikl Slocum na palubě svého 72 stopém škuneru PATO výpravu na lov tresek do ruských vod v Ochotském moři. Tam jeho posádka vylovila tolik ryb, že jim došla sůl, klíčová konzervační látka. Ale právě ve chvíli, kdy byli nuceni zanechat dalšího úsilí na tomto bohatém lovišti, narazil Slocum na loď, kterou dobře znal,CONSTITUTION. Byla to jeho první loď, s kterou plul jako kapitán před sedmi lety, když žil v San Francisku. Chystali se právě vysypat přebytečnou sůl do moře a zamířit domů. Místo toho byla sůl přeložena na PATO, což mu umožnilo naplnit k prasknutí lodní nákladový prostor a doplout do Portlandu v Oregonu, kde že svého úlovku vytěžil slušný zisk.

Co jiného než Slocumovo Štěstí by mohlo vysvětlit jeho bezpečnou plavbu v roce 1883 přes Sundský průliv - vodní plochu oddělující ostrovy Jáva a Sumatra a spojující Jávské moře s Indickým oceánem? Syn Victor, kterému bylo v té době 12 let, vzpomíná jak jejich NORTHERN LIGHT proplouval průlivem spolu se dvěma dalšími plavidly v řadě za sebou. Victor nikdy nezapomněl na svůj údiv, když spatřil za zádí hranatou loď WM. H. BESSE pod plnými plachtami, která se najednou s hlomozem otřásla a úplně se zastavila v místě, kde měla být hluboká voda. Byla to záhadná předehra k jedné z největších přírodních katastrof v historii.
"Uvízla na útesu, který byl vyvržen podmořskou vulkanickou činnosti právě v místě, nad kterým jsme před čtvrt hodinou proplouvali. Moře se chvělo a bublalo. Olovnici na měření hloubky, jsme vytáhli tak horkou, že lůj byl tekutý". Lojem se plnilo dno sondážní olovnice, aby se vynesl vzorek dna a ukázal, zda se jedná o bahno nebo písek. "NORTHERN LIGHT přehodila plachty a vyrazila proti větru, ale když se třetí loď, BOURNE, vynořil za BESSE a přiblížil se, aby jim nabídl pomoc, vydali jsme se opět k Anjeru, který byl v té době vzdálen jen několik mil."

Slocum s potěšením předváděl schopnost své lodi držet kurz a zmizel fotografovi v podpalubí 
 

Tato sugestivní „řezová“ ilustrace lodi SPRAY ukazuje loď podle představ nizozemského umělce Robberta Dase. Slocumova kajuta je na zádi, oddělena od přední kajuty nákladovým prostorem, v němž byly sudy s vodou a různé vybavení. Nakonec Slocum používal podpalubí k ukládání mušli, které prodával návštěvníkům. Na přepážce Slocumovy kajuty jsou police na jeho četné knihy.
 

Slocum se zastavil v Anjeru, dnes známém spíše jako Anyer, tehdy důležitém indonéském přístavu, kde se dozvěděl, že WM. H. BESSE bude muset být odtažen do Batávie k opravám, které potrvají několik týdnu. Po vyplutí z Anjeru proplul NORTHERN LIGHT kolem sopečného ostrova Krakatoa, o němž Victor Slocum později napsal, že "byl v hrozivém stavu plné erupce... z vrcholu hořel jasný oheň, který vyvrhoval sloup černé páry a popela. Podle Slocumova měření sextantem dosahoval kulminační výšky sedmnácti mil. Spad popela způsobil, že moře bylo všude kolem bílé pemzou. Ještě několik dní ho na naši palubu vyplavovalo rozbouřené moře."
Viktor ani jeho otec však netušili, že to, co viděli, v žádném případě nebyla "plná erupce". Krakatoa explodovala o několik dní později, 26. srpna 1883, a to prý s nejhlasitějším zvukem, jaký kdy byl na planetě slyšet. Aši dvě třetiny Anjeru zmizely. Následovaly tsunami, lodě byly zaneseny na kilometr do džungle a odhadem zahynulo 36 000 lidí. O mnoho let později napsal Victorův mladší bratr Ben Slocumovu životopisci Walteru Tellerovi, že "kdybychom byli v té oblasti o tři dny později, udusili bychom se výpary".

S přibývajícími lety se však Slocumovi stávalo, že ho jeho Štěstí občas opustilo. Nenadálé technické poruchy byly vždy vážnou hrozbou. Když se během bouře u jihoafrického pobřeží na lodi NORTHERN LIGHT utrhlo kormidlo, musela být velká část cenného nákladu z lodi vyhozena. To proto, aby se loď udržela ve vzpřímeně poloze, když ji zaplavila voda a čerpadla nestíhala.
Nakonec přišel den na konci prosince 1887, kdy osudná kombinace proudů, větru a podmořských písečných dun překonala všechny Slocumovy zkušenosti a dovednosti. Když se Slocum na svém 138 stopém barku AQUIDNECK pokoušel dostat ze zátoky Paranagua v Brazílii, najel na mělčinu. Po neúspěšném pokusu o vyproštění, se nepojištěné plavidlo, jehož byl Slocum jediným majitelem, stalo nezpůsobilým k ničemu jinému než k přestavbě na chatrný uhelný člun.
Ačkoli to Slocum v té době nemohl vědět, ztráta lodi AQUIDNECK znamenala konec jeho obchodní námořní kariéry. Ztroskotání tak zanechalo třiačtyřicetiletého Slocuma v Brazílii, téměř na mizině, ale zároveň zodpovědného za to, aby dostal sebe, svou šestadvacetiletou druhou ženu Hettie (Slocum se po smrti své milované první ženy Virginie znovu oženil) a své syny Victora a Garfielda zpět do Spojených státu. Slocum však rodině nekoupil lístky na parník, ale postavil si 35 stopou loď a vydal se s nimi zpět, což byla cesta dlouhá přibližně 5 500 mil, kterou absolvoval mezi červnem 1888 a prosincem 1889. Slocum o tomto dobrodružství vyprávěl v roce 1890 ve své knize Voyage of the Liberdade. Při navrhování a stavbě LIBERDADE se inspiroval čínskými sampany a velrybářskými čluny - Dory, ale vždy ji nazýval kanoí. Dlouhá plavba poskytla hned několik příkladu Slocumova Štěstí.

Slocumovi na palubě lodi LIBERDADE, pravděpodobně ve Washingtonu, D.C., na jaře 1889. Na hlavním stěžni vlaje brazilská vlajka. Malé, snadno skasatelné plachty ve stylu čínské džunky se daly rychle přizpůsobit různé silnému větru.
 

Dvakrát během cesty se LIBERDADE jen o vlásek vyhnula přistání za okolností, které mohly mít fatální následky. Když se někde mezi mysem Svatého Roka a deltou Amazonky ocitla v jihovýchodní vichřici, hledal Slocum bezpečí blíže k pobřeží. Přitom proplul přímo nad mělčinou. Slocum později řekl, že vlny "řvaly přes mělčinu! Cítil jsem slizké mořské dno, když se vlny zalomily! Cítil jsem chuť slaného písku.... Bylo to největší nebezpečí, s jakým jsme se dosud setkali. Pružnost naší kánoe, nikoli její výtlak, nás zachránila před zkázou."

JK vsuvka: Více o lodi Liberade je možno najít na těchto stránkách, kde je k vidění i replika lodě s původním oplachtěním. Slocumova konstrukce trupu, velmi bezpečná a stabilní, se stala docela populární a na jejím základě vznikla celá řada malých jachet.

Později se u pobřeží Severní Karolíny odehrála podobná událost. Když se ocitl ve vichřici na moři u přístavu New River, rozhodl se vyhledat bezpečí. Jednadvacet let po této události o ní manželka Hettie napsala v dopise příteli: "Prošli jsme s ponorem dvě stopy a čtyři palce přes místa, kde v běžné době bylo vzácné mít více než dvanáct palců vody. Byli jsme velmi rádi, protože na moři už jsme toho měli dost."
V roce 1888 byl dlouhý a úzký úsek, který se nakonec stal vnitrozemskou vodní cestou spojující New River se zálivem Bogue Sound na severovýchodě, která byla pouhým příkopem použitelným jen pro malá plavidla v době nejvyššího přílivu. Ale po nedávných zkušenostech na moři a možná i na Hettino naléhání Slocum nyní plánoval nějak dostat LIBERDADE touto chráněnou vnitrozemskou cestou. Značky kanálu, které vymezují vodní cestu, mu však nebyly vodítkem. Napsal: "Ztrácel jsem se v bludišti bažin a potoku, které, jakmile jsem do nich vstoupil, vypadaly, že vedou všemi směry, jen ne tím správným".
Slocumovi pak pomohlo Štěstí, když narazili na lovce, jehož dědeček tento kanál vykopal a který ho tak dobře znal. "Rychle došlo k dohodě a můj lodivod přišel na palubu..... Vjezd do ústí kanálu který byl nedaleko, byl proveden s vypuštěnými plachtami pro pomalou plavbu, a já jsem brzy zjistil, že můj lodivod se vyzná."

Nebýt Slocumova štěstí, mohla být SPRAY, jedna z nejslavnějších plachetnic, ztracena ještě před vyplutím na velkou plavbu. V dopise Walteru Tellerovi z roku 1954 popsal Slocumův nejmladší syn Garfield událost, která mohla ukončit existenci lodi SPRAY téměř hned na jejím začátku. Garfield psal o plavbě, kterou podnikl se svým otcem na lodi SPRAY do Maine, pravděpodobně v roce 1894, když mu bylo asi 13 let.

Ilustrace Thomase Fogartyho "Bouře u New Yorku" ukazuje SPRAY ležící na kotvě se spuštěnými plachtami a blesky - poslední zkoušku plavby.
 

Když Slocum opouštěl pláž Pemaquid Beach, snažil se v lehkém vzduchu proplout kolem podmořského útesu. Byla to situace, kterou by dnes pochopil a považoval za znepokojivou každý námořník lodi bez motoru. Garfield vzpomíná: "Když SPRAY téměř minula skálu na závětrné straně, silný spodní proud ji nadzvedl a vrhl na skrytou skálu. Vlny se snažily SPRAY dorazit. Pomoc nám naštěstí rychle přišla po souši i po moři. Otec hodil několika mužům na břehu lano. Přivázal mě v podpaží, držel jeden konec lana a řekl mi, abych skočil. Muži mě vytáhli na vyvýšené místo. Jiní muži, asi rybáři na člunech, vyprostili SPRAY a odtáhli ji na místo, kde otec opravil její dno."
Slocum tuto událost zapsal do deníku SPRAY, ačkoli neviděl důvod, proč by o ní měl mluvit kdekoli jinde. Musel si však uvědomit, že přistání může mít fatální následky, přijal zoufalé opatření a nechal syna Garfielda vytáhnout na břeh v ledové vodě. Taková situace představovala pro loď a také pro něj skutečnou hrozbu, protože neuměl plavat. Vděčil tak za mnohé těm lidem, kteří byli naštěstí na místě. Dá se předpokládat, že celou událost brali stejně klidně jako on.
Nikdo však nebyl na místě v noci 11. prosince 1895, kdy si Slocum spletl rozsáhlé písečné duny na uruguayském pobřeží osvětlené měsícem s mořskými vlnami. Byl to jeho velmi vzácný omyl, který však způsobil, že SPRAY tvrdě najela na písečnou kosu asi 7 mil jižně od brazilských hranic, kde uvázla. Slocumovi se z lodi vystavenou oceánským vlnám podařilo spustit na vodu svůj záchranný člun. Měl v plánu vypádlovat na volnou vodu a spustit kotvu s lanem.
Převážení těžké kotvy a 240 stop těžkého lana přes příboj bylo riskantní. Záchranný člun lodi SPRAY, který Slocum získal a rozřízl v Gloucesteru napůl, propouštěl vodu a hrozilo, že se potopí v okamžiku, kdy Slocum zvedl velkou kotvu nad jeho okraj a hodil ji do moře. A tak se i stalo, člun se převrátil... „Najednou jsem si vzpomněl, že neumím plavat." Třikrát se pokusil malý člun otočit a vlézt do něj, vždy se znovu převrátil. Při čtvrtém pokusu se mu to konečně podařilo. Nyní si však uvědomil další nebezpečí, že ho proud unáší na břeh a on bojuje o život. Zachránilo ho to, že se mu podařilo získat zpět jedno z vešel. Po připojení druhého kotevního lana ke konci prvního měl přesně takovou délku, aby mohl provést jednu otočku kolem navijáku lodi SPRAY. Slocum to tak možná plánoval, ale dobře věděl, že ho opět provází jeho Štěstí.

Ke kratšímu, ale potenciálně ještě nebezpečnějšímu přistání došlo poté, co Slocum 6. června 1897 vyplul z australského Cooktownu, aby zahájil dlouhou plavbu přes Indický oceán do Jižní Afriky. V noci na 8. června, poté, co nechal za sebou světelnou loď M-Reef, SPRAY "plnou rychlosti, s vypnutými plachtami narazila na samotný útes na jeho severním konci, kde jsem očekával, že uvidím maják". Kdyby byl maják v provozu, Slocum by ho jistě viděl. Slocuma opět zachránilo Štěstí: "Rychle se však přehoupla a s jednou další vlnou loď přejela mělčinu tak rychle, že jsem sotva věděl, jak se to podařilo..... Viděl jsem ošklivé balvany pod kýlem šalupy, jak se nad nimi mihla....".

Vybrané cesty Joshuy Slocuma, asi 1863-86. Ačkoli mapa není úplným záznamem Slocumovych cest jako obchodního námořníka a kapitána, ukazuje mnoho přístavu, do kterých námořník důvěrně znal světové oceány. Linie kurzu jsou přibližně.
 

V knize Sailing Alone se Slocum pokusil připsat tento šťastný okamžik nejen svému obvyklému štěstí, ale v tomto konkrétním případě i tomu, co prohlásil za své šťastné číslo: "...V duchu jsem si poznamenal, že písmeno M, po němž byl útes pojmenován, je třinácté v abecedě a že třináctka, jak jsem si před lety poznamenal do deníku, je stále mým šťastným číslem."

Slocum se však se čtenáři nepodělil o to, co měl na myslí svým odkazem na "před lety". Ani jeho redaktoři z nakladatelství The Century Company, které knihu Sailing Alone vydalo, se ho na to nezeptali. Měl tak na mysli svou vlastním nákladem vydanou knihu Plavbu torpédoborce  Destroyer. Tato malá kniha popisovala jeho zkušenosti z období od prosince 1892 do dubna 1893, kdy byl "navigátorem" na válečné lodi Ironclad, která byla vlečena z New Yorku do Brazílie. Slocum napsal, že posádku tvořilo "dvanáct statečných chlapů". Když k nim přidal i sebe, bylo jich na palubě celkem 13. "Je zajímavé," napsal, "že se na tento fatalisticky počet (třináct) před vyplutím nemyslelo."
Plavba byla vyčerpávající pro všechny na palubě, kromě lodních krys, které zřejmě tušily, co se chystá, a opustily loď. Loď byla určena pouze k obraně přístavu, a když byla vystavena namáhání na otevřeném moři, na které nebyla konstruována, její nýtované spoje povolovaly. Slocum a posádka přežili jen díky neustálému čerpání vody z lodi a Slocumovu Štěstí.

Po dokončení plavby LIBERDADE se Slocumovi nechali portrétovat ve washingtonském ateliéru J. D. Merritta. Zleva doprava jsou Victor, Joshua, Hettie a Garfield.
 

Nakonec však Slocumovi štěstí nepřálo. Protože slavný kapitán jednoduše zmizel, spekulace o době, místě a způsobu jeho odchodu byly stejně nevyhnutelné jako neprůkazné. Znalí muži, kteří ke konci života navštívili loď SPRAY - mezi nimi jachtařský spisovatel H. S. "Skipper" Smith a námořní konstruktér Charles Mower - se domnívali, že na vině mohlo být selhání lodi jako takové.

Slocumovi synové Victor a Ben měli své teorie o tom, co se mohlo stát. Ben se domníval, že jeho otec, který byl od smrti své první ženy a spřízněné duše Virginie v roce 1884 zlomený a osamělý, se nakonec nechal unést mořem. Victor se domníval, že se SPRAY srazila s parníkem.
Jen Štěstí zachránilo Slocuma před tím, aby se kdysi v noci nesrazil s rychlou a tichou plachetnicí při plavbě SPRAY přes Atlantik z Gibraltaru do Jižní Ameriky. Noční srážka, která patří k nejhorším obavám osamělého námořníka je scénářem, který pro zmizení SPRAY uvádí bostonský kronikář majáku a námořní historie Nové Anglie Edward Rowe Snow. V článku uveřejněném v deníku Quincy Patriot Ledger 8. dubna 1959 Snow napsal:
Jedna z největších námořních záhad, ztracení lodi SPRAY, byla možná vyřešena... odhalením, že kapitán Joshua Slocum, který zmizel na moři v roce 1909, mohl být sražen parníkem u Malých Antil během několika málo hodin poté, co opustil dům jednoho farmáře v okolí.

Tato fotografie byla pravděpodobně pořízena v přístavu v brazilském Recife v říjnu 1895, kdy Slocum právě dokončil plavbu přes Atlantik z Gibraltaru. Součástí cesty bylo nebezpečné střetnutí s piráty, při němž se zlomilo ráhno lodi SPRAY, a také málem noční srážka s plachetnicí. V době pořízení tohoto snímku nebyla oprava dokončena.

Snowovym zdrojem informací byl kapitán Charles H. Bond, "mistr námořník, jehož vzdělání a reference jsou takové, že jeho tvrzení jsou nedůvěryhodná". Nikdo, kdo byl do příběhu zapleten a koho by se to, co Bond prozradil, mohlo dotknout, už nebyl naživu. Takže už nebyl důvod celou záležitost zamlčovat. "Farmář" zmíněný v článku, navštívil Slocuma, když SPRAY zavítala na Želví ostrov (Tortuga) u severozápadního pobřeží Haiti. Tento farmář, Felix Meinickheim, nastoupil na palubu místního parníku nedlouho poté, co Slocum vyplul, a všiml si hlubokých rýh na přídi plavidla.

Kapitán lodi farmáři přiznal, že v noci měli srážku s domorodým plavidlem, ale nezastavili. Druhý důstojník mu však vyprávěl poněkud jiný příběh. Řekl, že plavidlo, do kterého narazili, nebylo v této oblasti původní, a co je ještě výmluvnější, je fakt, že u kormidla nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že Slocum obvykle využíval schopnosti SPRAY držet kurz ke  svému odpočinku, čtení a spánku, je tento poslední detail mrazivým potvrzením, že zpráva by mohla být pravdivá. Pokud ano, Slocuma jeho Štěstí opustilo naposledy v temnotě karibské noci. Ironií je, že se jednalo o parník.  „Pára," řekl jednou svým synům, "je snad dobrá pro ostatní, ale ne pro mne“.