Úvod > Inspirace > Na cestách > Námořník v Petrohradě

Námořník v Petrohradě

24.06. 2009 | Na cestách Vložil(a): Jirka

CL_002_001B

Ano, námořník si v tomto městě na Něvě může opravdu přijít na své. Aby ne, jeho zakladatel Petr I. byl námořníkem každým coulem. Když jako mladý projel tehdejší Evropou, nemělo Rusko žádné oficiální loďstvo a dokonce ani přímý přístup k Baltu a tím ke světovým mořím. Možná i proto Petr část svého času během cesty po Evropě strávil v Holandsku, zaměstnán jako tesař v loděnicích. Alespoň tak je to zapsáno v dějinách.

Dovolím si ve svém laickém podání dějin pokračovat tak, jak jsem je vstřebal během svého téměř týdenního pobytu v onom krásném městě na řece Něvě, kousek od Finského zálivu.

Petr odjížděl na cestu po Evropě z Moskvy, tradičního sídla ruských carů, již s určitými zkušenostmi z oboru loďařství. Jeho plachetní loď, se kterou ujel první míle pod plachtami na moskevských kanálech, je dodnes ozdobou námořního muzea v Petrohradu. Při cestě Evropou si Petr uvědomil, kde se odehrávají dějiny, obchoduje a demonstruje vojenská síla – na moři. Byl také okouzlen Evropou, její architekturou, která se tolik lišila od jeho rodné Rusi. Proto se vrátil zpět s velkou ideou – otevřít Rusku cestu k oceánům. A bránou se měl stát právě Saint Petersburg – město, které tehdy ještě neexistovalo.

Nejprve s úspěchem vybojoval území, předtím držené Švédskem a sil zajatců užil k zatloukání dubových kůlů v mokřinách delty řeky Něvy . Tak se roku 1703 začala psát historie těchto Benátek severu. Samozřejmě bylo potřeba toto území také vojensky udržet a tak byly vybudovány dvě pevnosti – Kronštadt na ostrově v samém závěru Finského zálivu a druhá přímo v Petrohradu - Petropavlovská pevnost.

Díky zkušenostem z Evropy se Petr I. rozhodl město postavit na vrcholu tehdejších urbanistických znalostí, a proto pozval architekty z Evropy. Město začalo růst podle plánů od základů – tedy není zatíženo středověkým jádrem, naopak je velmi vzdušné, se širokými bulváry. Protože se Petr I. rozhodl do nového města přesunout výkonnou moc z Moskvy, nabídl lukrativní pozemky významné ruské šlechtě pro jejich paláce. A taková nabídka se přeci neodmítá (to by bylo asi i nebezpečné). Takže Petrohrad začal růst, k čemu pomohlo i další „diplomatické“ rozhodnutí, kdy Petr I. zakázal používání stavebního kamene po celé tehdejší Rusi s výjimkou Petrohradu.

Ve městě byla tak zbudována spousta honosných staveb, chrámů, paláců, kasáren. Zajímavé je i protkání města kanály. Kdysi jich bylo ještě více než dnes – Petrova inspirace Benátkami a Holandskem je velice patrná. Některé části města byly dokonce budovány tak, že lodní doprava převažovala, či byla jedinou možností dostupnosti. Bohužel se záhy ukázalo, že Benátky jsou přeci jen v jiných zeměpisných šířkách a zamrzající kanály a město sužované jarními záplavami rychle mnohé z kanálů zasypalo. Ale i tak je lodní doprava, zejména turistů, velmi hustá.

Co dalšího může námořníka v tomto městě uchvátit? Například „slavná“Aurora. Ano, opravdu tam stojí, mlčenlivý památník jedné éry, pošlapaný tisíci podrážek turistů. I já jsem vstoupil na její paluby, prošel kolem děl, slezl do podpalubí. Nicméně je to opravdu spíše památník a nyní ta turistická atrakce než muzejní kus. Ale také část historie, velmi dobře známý po celém světě, soudě podle složení turistů.

Další zajímavostí jsou Petrohradské majáky. Jedná se spíše o symbolické stavby, které tedy lodě nikam moc nenavádějí – soudě podle jejich polohy. Do všech stran z nich trčí přídě lodí jako připomínky vítězství. Namísto indiánských skalpů se v oněch časech ukořistěné lodě zbavily přídě, které posloužily jako vyjádření velikosti vítězství nad nepřítelem. Těsně za těmito majáky na špici Vasilevského ostrova stojí vznešená budova se sloupořadím v průčelí, budova Námořního muzea. Budova byla založena samotným Petrem I. jako místo pro uchování studijních modelů lodí ruské flotily a ostatních artefaktů spojených s námořním životem Petrohradu a Ruska.

Vstup do Námořníhoa vojenského muzea stojí 350 rublíků (o něco méně než €10) a za dalších 50 rublů můžete fotit, co hrdlo ráčí. Bez visačky s fotoaparátem na krku vás děžurné (hlídačky exponátů) ihned okřiknou. Vstupní hala je věnována předsovětské éře námořních sil Ruska. Je opravdu vycpána exponáty, obrazy, modely. Vévodí jí výše zmíněný Petrův člun z moskevských kanálů, nedávno rekonstruovaný. Exponáty jsou naskládány hodně bez ladu a skladu – spíše podle místa než podle nějakého vývoje a času. Rozměry tohoto sálu odhaduji tam30 x 15 metrů a v něm jsem strávil většinu času v muzeu. Ostatní části muzea zabírají podstatně větší plochu a jsou věnovány sovětské éře. Spousty ponorek, vojenských lodí, torpéd, dělových nábojů, bust generálů, vyznamenání a stejnokrojů – to opravdu není můj šálek čaje a tak jsem to jen proběhl a vrátil se do centrální části.

Námořníka v Petrohradu samozřejmě potěší i impozantní budova admirality se štíhlou a vysokou věží s pozlacenou střechou, korunovaná korouhví ve tvaru třístěžňíku i její dvojče (myslím té věže) na chrámu ve středu Petropavlovské pevnosti pro změnu korunované pozlaceným andělem s roztaženými křídly. Námořníka potěší i široká řeka Něva (místy až jeden kilometr) spoutaná mosty, kde se prohání plachetnice. Zrovna se tam totiž jela několikadenní regata každé odpoledne a tak i v Ermitáži jsem byl přistižen, jak zírám přes okna na vodu více než na nádherná díla slavných malířů. No a koncem června je směřován do Petrohradu závěr Volvo Ocean Race – slavný závod jednotrupých plachetnic.

Zajímavé jsou i Petrohradské mosty, zařízené tak, aby se každý večer, či spíše v noci otevřely a umožnily průjezd lodí po řece dále do vnitrozemí – až do Ladožského jezera. Tento zajímavý proces začíná kolem půl druhé a mosty se na několik hodin otevřou, včetně svítících luceren a dokonce i tramvajových trolejí, které se v kotoučích válí po vozovce. Je tak téměř přerušeno spojení dvou částí města, kdy je funkční pouze tzv. „vantový most“, který je dostatečně vysoko nad hladinou řeky. I to slovo „vantový“ něco námořníku řekne, ne? Je to tedy visutý most a my se přes něj vraceli mikrobusem ve tři ráno do své části města poslední večer v Petrohradě. Večer, kdy slunce zapadalo nezvykle pozdě díky slavným bílým nocím.

Nejenom námořník si v Petrohradu užije – opravdu se jedná o krásné město s úžasnou historií a se stejně krásným okolím jako je Carskoje Seljo či Petěr-gof s úžasným vodním parkem, se spoustou fontán, vodotrysků a chrličů. Toto město na Něvě i se svým okolím ve mně nechalo obrovský dojem a jsem rád, že jsem ho mohl navštívit. A pokud budete mít takovou možnost, určitě se jí chopte a jeďte tam.

Jirka