Úvod > Inspirace > Na cestách > Kadetem na La Grace

Kadetem na La Grace

22.08. 2012 | Na cestách Vložil(a): Jirka

CL_014_001B

Martin Houska

Nohy zadupaly po palubě, lana se zařezávala do dlaní a loď se ještě více naklonila pod náporem bočního větru. „Přitáhněte ještě víc ty lana, hlavně zvratičky košového a brámového ráhna. Rychle, máme dobrý vítr!” Takovými povely pobízel bocman kadety na palubě lodi La Grace hned první den plavby poté, co loď opustila rejdu italského přístavu Piombino.

La Grace je replika historické brigy z druhé poloviny 18. století, kterou postavila parta českých nadšenců. Již půldruhého roku se plaví po světových mořích, jako je Středozemní moře a přes Atlantik doplula do Karibiku a zpět.

Na její palubu jsem se nalodil v sobotu odpoledne 7. 7. 2012 s pěti dalšími kadety, jednou kadetkou a skupinou charterových hostí, se kterými jsme měli podniknout plavbu kolem italského ostrova Elba. Kadeti dostali přidělené kavalce v přední nástavbě lodi a hosté se ubytovali v pohodlných kajutách pod palubou záďové nástavby. Po ubytování nás kapitán Josef Dvorský, řečený Pepa, seznámil se stálou posádkou lodi, kam patřila jeho žena Monika, malý syn Filip, strojník Honza a snad nejdůležitější člen lodi, kuchař Ivo. Dozvěděli jsme se, že každý den v půl osmé bude budíček a v osm hodin snídaně, která se bude podávat na hlavní palubě. Vždy jsme se pak od kapitána dozvěděli program následujícího dne, kam poplujeme a bocman Daniel Rosecký, neboli Dan, nám kadetům rozdělil úkoly.

Ještě než jsme se ten den uložili na noc, dojeli jsme člunem zodiakem do supermarketu pro zásoby na tři dny plavby. Abychom dostali množství tašek s potravinami na palubu, udělali jsme lidský řetěz ze člunu až do lodní kuchyně. Druhý den po snídani nás, kadety, začal bocman seznamovat s ovládáním lodi. Oproti ostatním jsem měl malou výhodu, že již přes 40 let stavím pokud možno přesné historické modely lodí. Vím tedy, jak taková loď vypadá, jak se co jmenuje a jak by měla fungovat. Když jsem se ale postavil pod skutečný stěžeň a podíval se vzhůru do změti lan nad hlavou, byl jsem vedle jak ta jedle.

La Grace je tedy klasická dvoustěžňová briga, která nese na hlavním a tedy zadním stěžni velkou vratiplachtu, nad ní pak košovou a brámovou plachtu. Ráhno s brámovou plachtou bylo však uložené na palubě a zavěsili jsme ji na místo až později během plavby. Přední stěžeň má pak tři příčné plachty a to přední hlavní, nad ní košovou a brámovou plachtu. Mezi stěžni se po hlavním a košovém stěhu vytahují dvě podélné plachty: hlavní a košová stěhovka. Z přídě lodi ční masivní čelen, kde na předním stěhu visí přední stěhovka a na špici čelenové čnělky by měla být kosatka. Ta zde tentokrát také chyběla, protože čelenová čnělka byla zatím spuštěna a naším dalším úkolem bylo vysunout ji, aby oplachtění lodě mohlo být kompletní. Všechny tyto plachty se ovládají pomocí velkého množství pohyblivých lan a nepohyblivou část takeláže drží pohromadě pevné lanoví, jako jsou upínačky, stěhy, parduny a jiné. Samotný trup je dlouhý 23 metrů, s čelenem má přes 30 metrů, široký je 6 metrů a výtlak je 120 tun.

Asi v 11 hodin dopoledne zavelel kapitán: „Vyzdvihnout kotvu!” Ta je dobová, klasická s příčným dřevěným břevnem a váží 160 kilo. K jejímu vytažení slouží sice nedobový, poměrně moderní, ale praktický vrátek, který je poháněn motorovým generátorem. Po navinutí asi padesátimetrového řetězu se nad vodou objevilo příčné dřevěné břevno. Strojník Honza se spustil na kotvu a do jejího oka zaháknul kotevní kladkostroj. Pak se vyhoupl na palubu a tři kadeti zabrali za lano kotevního jeřábu a kotva vystoupala z vody. Ještě s pomocným kladkostrojem zaháknout dráb kotvy za kraj paluby na přední nástavbě a bylo hotovo. To už jsme pluli na motor a pak kapitán nařídil spustit plachty. Bocman nás nechal u hlavního stěžně odvázat z vazáků kasací lana a s pomocí otěže přitáhnout cíp vratiplachty na konec vratipně. Protože jsme měli zadoboční vítr z levoboku, nařídil kapitán Pepa přitáhnout dvojité otěže vratipně více na pravobok a vratiplachta se tak napnula větrem. Zazněl další povel: „Vytáhnout stěhovky!”

Ty visely pod předním stěžněm, svázané stahovačem pomocí tzv. nekonečné smyčky. Po jejím uvolnění bocman zavelel: „Vytáhnout!” a my jsme zabrali za táhla výtahu a obě plachty vyjely po stězích vzhůru. Výtahy jsme zajistili na kolíkách a hned po dotažení jejich otěží na pravoboku vypnul kapitán motor a loď už plula jen pomocí plachet. Stejně jsme napnuli i přední stěhovku a pak přišly na řadu i plachty předního stěžně. Spustit přední plachtu znamenalo úplně odvázat z kolkovnic pravé i levé kasalky, skasalnice, kasouny a nechat je volně. Plachta začala svou vahou padat a pak stačilo zatáhnout a zajistit obě otěže, které vedly přes velkou kladku na vnitřní straně brlení hlavní paluby na vazák. S přední košovou plachtou to bylo složitější. Pokud je takováto loď v klidu, je košové ráhno spuštěné ke čnělkové ohlávce a plachta je k němu přitažena pomocí kasacích lan. Proto nás bocman rozmístil následovně: dva muži k lanům ráhnového výtahu, dva k táhlům závěsníků a zbytek musel rychle odvázat kasalky, kasouny, skasalnice, raks košového ráhna a nechat je volně viset. Po zaznění povelu „táhnout!” jsme zabrali za oba výtahy a závěsníky, ráhno začalo současně stoupat po čnělce. Košová plachta se postupně rozbalovala, a když bylo ráhno na místě, přitáhli jsme obě otěže a stáhli tak oba dolní cípy plachty ke koncům hlavního ráhna. Všechna lana jsme postupně zajistili a vrhli se na brámovou plachtu. Ta je menší, než košová a její ráhno je tenčí. Nemá raksové táhlo a zdvihá se jen jedním výtahem. Ráhno s podkasanou plachtou bylo též spuštěno ke košové ohlávce. Abychom je zvedli, tahali jsme za stejnojmenná lana, jako u košové plachty, tj. za výtah, závěsníky, otěže, to vše při povolených kasacích lanech přední brámové plachty.

Hned, jak to bylo hotovo, povídá kapitán: „Máme zadoboční vítr zleva, tak natočte ráhna víc na pravobok.” Museli jsme tedy přejít k hlavnímu stěžni, kam jsou přes stěhové kladky vedeny troje zvratičky předních ráhen. Opět napřed povolit levoboční a přitáhnout pravoboční táhla zvratiček. Vzápětí ale zpět na přední palubu, kde bylo nutno povolit pravou a přitáhnout levou halži i s bulinami přední plachty. Totéž jsme museli udělat s bulinami přední košové a brámové plachty. Halže je vlastně nejsilnější lano v takeláži lodi a spolu s bulinami je na rozdíl od ostatních lan vedena směrem k přídi. Buliny jsou paprskové úvazky, svedené do táhla, které mají za úkol přitahovat plachtu dopředu a zabránit třepotání postranních lemů plachet.

Protože jsme na hlavním stěžni neměli zatím instalovanou brámovou plachtu, zbývalo nám napnout ještě hlavní košovku, kterou jsme zvládli stejně, jako tu přední. Nakonec přišel poslední pokyn: „Stočíme se víc na východ a poplujeme ostřejc' proti větru. Takže mi ještě natočte plachty víc na pravou stranu.” Byl jsem právě na hlavní palubě, a tak povolení levé otěže přední hlavní plachty a maximální přitažení táhla pravé otěže bylo dílem okamžiku. Totéž udělali i kolegové kadeti s ostatními lany, ovládajícími ráhna. Aby se však mohla maximálně natočit, bylo nejdůležitější hodně povolit oba raksy hlavních a košových ráhen. Raksy jsou lana, která přidržují ráhna u stěžňových pní a čnělek. Jako stavitel neplovoucích modelů historických lodí, kde se lanoví nepohybuje, jsem byl překvapen, jak moc se mohla ráhna při takto povolených raksech vytočit z příčné do podélné polohy a doslova se přitisknout na upínačky v jejich horní části.

Během nastavování plachet jsme museli odvázat z kolíků množství lan a po jejich zajištění přebytek zůstal ležet pod kolkovnicemi na palubě v nepřehledné změti. Na závěr všech akcí proto bocman zavelel: „Uklidit palubu!” To znamenalo smotat lana do panenek, zavěsit je na kolíky nebo vazáky, a silná lana stočit na palubě do sluníček. Musím ještě dodat, že vše jsme jako kadeti začátečníci neudělali vždy přesně, správně a rychle. Občas jsme si vzájemně překáželi, brali jsme do rukou jiná lana, než bylo potřeba, uvazovali jsme je na jiné kolíky, atd. Naštěstí byl po ruce kapitán a bocman, kteří nám radili a aktivně pomáhali. Toto byla poslední práce s lany a plachtami. Vítr se opíral do plachet, La Grace plula v mírném náklonu rychlostí necelých 5 uzlů a vznešeně se pohuoovala na vlnách.

Jestli si někdo myslí, že jsme nyní měli volno, je na omylu. Bocman nás svolal na palubu a řekl: „Teď je čas, abyste si nacvičili šplhání na stěžně.” Rozdal nám tzv. horolezecké sedáky s tím, že kdykoliv během pohybu v lanoví, nebo na stěžňovém koši, si musíme najít místo, kde se zajistíme karabinkou. Při podvazování plachet se posádka pohybuje po příčných ráhnech na tzv. šlapnicích. Na La Grace je, těsně pod každým ráhnem, navíc napnuté ocelové lano, za které se zahákla karabina a nad ráhnem byl tzv. jackstay. Zde to byla trubka, která sloužila jako jakési madlo na držení. Pokud jsme dodržovali tato základní pravidla, byl pohyb v lanoví naprosto bezpečný. Po krátké instruktáži se jako první na stěžeň vydal kadet Honza Javůrek, řečený Javor. Znamenalo to vylézt na zábradlí vně lodi a po hlavních upínačkách na návětrné straně vyšplhat do koše, který byl 13 metrů nad palubou. Z něj pokračovat po brámových upínačkách až nahoru na brámový spojovací kříž. Když na mně přišla řada, ocitl jsem se na hlavním koši historické plachetnice. Naskytl se mi úžasný pohled. Pode mnou nakloněná loď, po stranách trupu zpěněné moře, kolem mne větrem vyduté plachty. Zkrátka sen za bílého dne.

K večeru jsme shodili kotvu před malebným městečkem Marina di Marciane. Pro nás, kadety, to znamenalo pomocí kasacích lan skasat plachty, spustit ráhna k ohlávkám, vše zajistit a uklidit palubu. Posléze jsme se, kadeti i hosté, nechali odvézt na břeh a já s Javorem jsme se vydali na útes nad mořem, kde jsme vyfotili LaGrace při západu slunce. Po návratu na loď byla výborná večeře, a tak jsme se svalili únavou na kavalce a spali až do rána.

Právě rána byla na lodi obzvlášť kouzelná. Obvykle jsem byl už v půl sedmé na hlavní palubě první. Loď se téměř nehýbala, nad mořem se vznášel lehký mlžný opar. Byl klid. První zvuky se začaly ozývat z lodní kuchyně a postupně se paluba zaplnila lidmi. Po snídani přišel brífink s kapitánem, a pak jsme vypluli. Jako všechna následující rána, šla z vody nejdřív kotva, pak jsme postupně vytáhli plachty a snažili se zachytit nějaký vítr. Ale ouha, celé pondělí bylo téměř bezvětří, tak loď většinou motorovala podél pobřeží. Během dne nás bocman učil zaplétat lana, vyrábět nekonečná oka, přivazovat kladky a jiné praktické lodní činnosti. V přestávkách jsme skákali z lodi, potápěli jsme se pod trupem a prováděli jiné zajímavé akce.

Pondělí končilo ještě jednou příjemnou událostí. Bylo 9. července a ten den mám narozeniny. Pozval jsem tedy kadety, kapitána a zbylou posádku na přední palubu na lahvinku pravého rumu. Každý sice dostal necelé dva panáky, přesto bylo veselo. Kuchař hrál na flétnu, kadet Adam na kytaru a všichni jsme si zazpívali.

Teprve v úterý se vítr opět rozfoukal, a tak jsme pod plachtami dopluli k večeru před přístav města Casa di Campo. Sotva jsme shodili kotvu, objevila se ve vjezdu do zátoky luxusní a snad nejdražší plachetní jachta na světe, a to Maltézký Sokol. Zakotvil asi míli od nás a kapitán prohlásil, že ráno po zvednutí kotvy se na ni pojedem podívat. Když jsem se ale druhý den brzy objevil na palubě, byl Sokol už pryč. Večer předtím jsme si ještě šli prohlédnout městečko a v příjemné hospůdce na nábřeží vypili několik piv.

Ve středu vítr opět moc nefoukal, a tak jsme už po obědě zakotvili u dlouhé opuštěné pláže. Večer pak připravil kuchař všem na břehu výbornou večeři v podobě rožněného masa a klobás. Vlastně vše, co nám předkládali oba kuchaři, Ivo i Monika, bylo fantastické. Ráno a večer jsme měli k dispozici obložené švédské mísy a v poledne italské speciality, nebo i český guláš, který jsme si nabírali ze společného hrnce, Někdy putovalo jídlo na talířích z ruky do ruky až na palubu k jednotlivým hladovcům.

Ve čtvrtek odpoledne jsme dopluli na vítr na dohled města Porto Azuro. Chtěli jsme při vjezdu vypálit salvu z kanónů, aby si nás všichni všimli. Kapitán ale řekl: „Je ještě brzy, Italové mají siestu, tak bychom tu měli být až tak ve čtyři hodiny. Jedeme pět uzlů, vítr máme zleva, tak uděláme obrat přes příď proti větru. Musíme ale rychle, nebo vrazíme tamté luxusní jachtě před námi čelen až do kuchyně.” Rozestavěli jsme se pod oba stěžně ke zvratičkám a otěžím a napjatě čekali na pokyn. Rychle jsme se blížili k pobřeží, a pak se ozvalo „Teď!” Kapitán zatočil kormidlem doleva, loď se začala otáčet, kadeti přetočili ráhna předního stěžně z pravoboku na levobok, kde plachty zachytily vítr a totéž provedli i s ráhny hlavního stěžně. Mezitím kapitán srovnal loď a sám přehodil vratiplachtu na druhou stranu. Pomocí otěží jsme též přetáhli všechny stěhovky na levobok a začali jsme se rychle vzdalovat od pobřeží.

Aby byl náš příjezd do přístavu efektní, převlékla se stálá posádka, včetně malého Filipa, do pirátských kostýmů a kapitán si vzal historickou uniformu. Když jsme byli dost daleko, udělali jsme další obrat, tentokrát halzou přes záď. Též jsme nacvičovali otevírání střílen a vysouvání kanónů. Zároveň strojník Honza připravoval děla k palbě. Jejich hlavně jsou pouze litinové imitace, do nichž se zepředu zašroubuje jakási menší hlaveň, nabitá střelným prachem, s elektrickými kontakty.

Před vjezdem do přístavu opustili všichni z bezpečnostních důvodů hlavní palubu, pirátský kuchař zabubnoval a pirát strojník postupně odpálil kanóny na obou bocích lodi. Výstřely zahřměly ozvěnou přes celou zátoku a posádka vítězně zařvala. Po salvě jsme rychle skasali plachty a kapitán zacouval s lodí k molu, kde jsme ji uvázali. Kadeti mezitím vyvázali loď na přídi pomocí mooringů, které vytáhli z vody.
V předchozích dnech, kdy jsme nemanipulovali s plachtami a nekoupali se v moři, jsme dělali přípravné práce na vyzdvižení brámové plachty na čnělku. To znamenalo navázat na ni otěže, na ráhno pak zvratičky a závěsníky. Já sám jsem dostal za úkol vyrobit brámový raks. Kadeti při práci balancovali na lanech brámové čnělky, kde museli skrz kladkovou komůrku protáhnout ráhnovou zdviž. Pomocí ní jsme pak ráhno vytáhli nad brámovou čnělku. Tam bylo srovnáno do vodorovné polohy a my jsme pak ovládací lana uvázali pod stěžni na kolíky.

Protože už byla skoro tma, vydali jsme se do města. Téměř dvoumetrový Javor v pirátském kostýmu rozrážel davy lidí, dokud jsme nenašli příhodný výčep. Příjezd La Grace ve městě vzbudil velkou pozornost. Až do půlnoci chodili loď obdivovat davy lidí a někteří dokonce lezli na palubu a chtěli si ji prohlédnout.

Druhý den následoval pátek, poslední den plavby. Nám, kadetům, už zbývalo jen vysunout čelenovou čnělku a připravit kosatku na vytažení. To už nebylo tak náročné, a přesto jsme vypluli až po obědě. K naší smůle vítr ulehl a bylo bezvětří. Abychom se nenudili, povozil nás kapitán na člunu kolem lodě. Mohli jsme si konečně prohlédnout a vyfotografovat elegantní La Grace pod kompletním oplachtěním. Do Piombina jsme dopluli až k večeru pomocí motoru a sotva jsme zakotvili, začalo foukat. Ten večer jsme také s lahvinkou vína oslavili narozeniny kadeta Ondry a šli spát. V sobotu dopoledne opustili postupně charteroví hosté loď a my jsme ji pomohli uklidit, zabalili si svršky i spodky a vydali se na cestu domů.

Co říci na závěr? Krásná dovolená... a byla to vůbec dovolená? Jako kadeti jsme se celé dny nezastavili, měli jsme puchýře, ruce a záda bolely, ale nakonec jsme se naučili ovládat loď téměř perfektně. La Grace vytvořila výbornou partu lidí, kteří se museli vzájemně podporovat a spoléhat jeden na druhého. Největší pochvalu jsme nakonec sklidili od bocmana Dana, který nám řekl: „Nebýt vás, tak ta loď vůbec nevypluje.” Vzpomněl jsem si na jedno námořnické pořekadlo. „Dříve pluli na dřevěných lodích železní muži, dnes plují na železných lodích dřevění muži.” Stali jsme se alespoň na týden těmi železnými muži?