Jinolice, květen 2013 - čekání na vítr

Vzpomínáte na letošní jarní Jinolice? Jo, to byly ty Jinolice, kdy jsme dva dny čekali na vítr. Ti, co tam byli, vědí, o čem píšu. Ti co tam nebyli (upřesnění: pokud jste se nenašli na fotkách, tak se jedná o vás), tak pro ně popíšu, jak vypadá dvoudenní čekání na vítr. Dva dny jsme totiž čekali, až vítr přestane nebo alespoň poleví.

Ve čtvrtek ráno do kempu Eden naklusala nádvorní parta z Jablonce s tím, že ve spolupráci s Petrem Hlavou zorganizují tento závod. Zdeněk Tomášek se jal chystat své výpočetní a organizační středisko v přiděleném protiatomovém karavanu a my jsme kolegu Hlavu našli po pás ve vodě a po kolena v bahně Jinolického rybníka zvaného Oborský. Zajímavou kombinací vybavení jabloneckého a jičínského klubu, kovových rámů, sloupků, prkýnek a dlažebních kostek se podařilo sestavit dvě plata a na ně namontovat dva jičínské doky a roztahat dvě dráhy. Nutno přiznat Petru Hlavovi jeho značné organizační i improvizační schopnosti.

 

 

Stále silně foukal vítr. Roztahování drah pro F-kaře bylo dost náročné, gumový člun se těžko ovládal, jinak výkonný elektromotor nestačil, museli jsme mu pomoci veslováním. Mezitím jsme se chutě pustili do postavení jablonecké chlouby, obrovského stanu. Ve větru je velice důležité rozbalovat velkou plachtu střechy s rozmyslem. Na přítomné tam pokřikoval jeden hasič a snažil se je takto řídit. Marně. S velikým úsilím jsme stan postavili, zatížili všemi barely s betonem a večer ho pokorně zase zbourali. To rogalo se prostě na zemi udržet nedalo.Pořád stále silně foukal vítr. Už jen nedomyšlené rozklepnutí stanu běžné velikosti znamenalo metrový skok plavmo ve směru větru.

 

 

 

Na nějaké spuštění plachetnic nebylo ani pomyšlení, lodě se nedaly ani ustrojit. Prostě jsme jen seděli v zimních bundách okolo stolu pod širým nebem a ve vší slušnosti jsme si povídali. K mání byly buchty, salámový štrúdl, oříšky, mandle, brambůrky a jiné pochutiny. Pomlouvači hovořili i o rumu (ale já žádný neviděl). Horší byly od slunce spálené obličeje, ruce a krky neboť vítr chladil a slunce zlomyslně využilo příležitosti.
Pátek vypadal úplně stejně, vítr foukal a občas se kolem koulela nějaká nehlídaná plastová židle. Večer, snad pod dojmem zdání, že vítr polevil pod 10 m/s, dali někteří odvážlivci plachetnici do vody. Nebyl to však dobrý nápad a lodě jsme zase tahali ven, bohužel někteří se škodami. Prý se dokonce našel i jeden parníkář, který okusil bahnitou vodu v topeništi.
Sobota ráno vypadala nadějně, vítr foukal méně a drobně mrholilo. Postavili jsme tedy velký stan u aut, místo obvyklých malých altánů. Hned po postavení se strhla průtrž mračen doprovázená takovými větrnými poryvy, že nezbylo než stan držet, přivázat k autům a pěkně u toho zmoknout. Někteří už i kleli (jen já nic neslyšel).

 

 

Během dopoledne se však počasí konečně umoudřilo, přestalo pršet, ostřeji foukalo a i němečtí turisté znavení nocí přestali hýkat. Náhlá idylka je však vždy podezřelá. Na pláž přijel jakýsi středočeský karavan, obyvatelé plastobudky se včetně psů roztáhli do šíře a bylo zle. Psi se rozeběhli mezi rozestavěné lodě a začali je očůrávat. Vrcholem bylo, když se jeden z psíků rozhodl zahrabat své výkaly v písku a ten házel až na lodě. V tu chvíli povolí nervy i velice klidnému modeláři, obzvláště, když odpovědí karavanisty bylo: „já si to tady platím“. Borec usoudil, že nás je jenom patnáct a hrdě nahodil pruty mezi naše bójky s tím, že „on“ sem přijel chytat ryby. Nahodit až za vrbu vpravo mu bylo příliš daleko. Od prutů samozřejmě odešel svačit před karavan.
Výsledkem bylo, že ulovil nejen Láďova Lulwotrha, Milanova Endeavoura, Triggera Marcelky ale přišli jsme také o ukotvení pravé bójky, tedy hlavně o naše betonové barely. Následovala demontáž vrtule našeho motoru, kde byly desítky metrů silonu ze svážení lodí. Naštěstí pak nafoukaný karavanista / pejskař / rybář zkrotl, asi zaslechl, že nás je dost na převrácení karavanu na bok.

 

 

 

Pak už následovaly samé dobré zprávy a pozitiva. Odjezdili jsme 6 kol, tedy oba závody a dojatý náčelník byl rád, že nebude muset vracet startovné. Jarda závody přehledně řídil a ještě nás u toho vyučoval správnému dávané přednosti mezi plachetnicemi. Zapisování časů hlídal Vladimír a do práce se rychle zapojila Hanka i Martina. Především Hanka se projevila jako nekompromisní strážce podjíždění bójí. Pokud jí příště neschováme brýle, nebude znát bratra natož manžela.
V neděli jsme za krásného počasí odjeli regatu a mohli jsme balit a bilancovat. Překrásně jezdil Pepa s jeho Solway Maid, ve velkém větru zabojoval Milan s Endeavourem, stabilní výkon Atlantise se v nepříjemném větru očekával, druhý Atlantis Přemkův zatím prochází léčením dětských nemocí, ale vypadá, že bude jezdit pěkně. Velice se dařilo Marcelce s Triggerem a přesto, že Láďův Lulworth kroužil velké oblouky okolo bójí a nestoupal tak ostře jako Atlantis, nešlo mu ujet. Prudký vítr a nárazy dávaly zabrat především NSS-B, přesto vedle majestátního Lulwortha bojoval i Jardův Briliant a Pepův Spray s kozou. Ostatně všichni, kteří měli odvahu pustit v tomto počasí loď na vodu, zaslouží obdiv. Jen Liborovu Pirátovi se nemá říkat funebrák nebo umrlčina, tak si to pamatujte, Libor to nějak špatně nese.

 

 

 

Každopádně se naše komunita rozrostla o pár zajímavých a pracovitých lidí, (jen toho Chroupala jsem tam neviděl). Posbírali jsme pár šrámů i silných zážitků. A vo tom to jé, prostě adrenalín, Šurdo!

Miloš Kuba Jakubík

foto: Vláďa Bláha a Pepa Mrákota