Mistrovství světa lodních maket NAVIGA NSS 2024

Předně je třeba říci, že od oznámení termínu a vydání propozic se jak na stránkách modelářské světové organizace NAVIGA, tak na webu maďarských pořadatelů nic moc nedělo. S odstupem času se objevil formulář přihlášky, stejně jako tabulka přihlášených. V té se to jmény přihlášených sice moc nehemžilo, resp. plachetnice tam nebyly vůbec. I tak to vypadalo nadějně, vždyť to bylo ještě dlouho před uzávěrkou přihlášek a všichni víme, jak je v módě se hlásit na poslední chvíli. Tím spíše, když to může udělat jen jeden člověk za celé reprezentační družstvo. Jenže ta tabulka se vůbec netýkala této akce, ale jen národního mistrovství, jak mi bylo později někým sděleno.
Někdy na přelomu června a července se na webu pořadatelů konečně objevil rozpis přihlášených modelů. Cca 150 lodí nevěstilo nic dobrého. Zlé tušení se vyplnilo při nalistování sloupečků s NSS, ze kterého vyplývalo, že by se vše mohlo sloučit do jedné skupiny startujících. Malá naděje, že se třeba někdo přihlásí až na místě, sice byla, jenže zázrak se nekonal.
 

Řečí čísel se v Sarkadu na startovišti plachetnic sešly 4 plachetnice NSS-A Junior, 2 NSS-A Senior a 3 NSS-B Senior. Trimaran NSS-D Tomáše Jakeše mohl sloužit leda jako dekorace a NSS-C nebylo k vidění žádné.
Když jsem v zimě Milana Dvořáka k účasti přemlouval, žertem jsem mu sliboval, že na stupních vítězů to bude Dvořák – Jakeš – Dvořák, jen se ještě neví pořadí Dvořáků. K vší smůle se žádná čtvrtá NSS-B nepřihlásila a sám jsem do rizika, že bych musel přebíhat od parníků k plachetnicím a ještě třeba denně plachetnici NSS-B rozebírat, kdyby nebyla k dispozici úschova, nešel.
Celkově jsme moc informací o tom, jaké na nás čeká zázemí v dětském táboře v Sarkadu, neměli. Něco bylo vidět z letecké mapy, ale ta toho moc neukáže. Jelikož byl internet na ubytování skoupý, dojížděli jsme skoro všichni z 15 km vzdálené Gyuly. Naštěstí na nás na ostrově menšího z rybníků čekala celkem velká plechová hala s řadou oken i stolů. V té bylo možné modely ponechat, stejně tak i rozhodčí je mohli obodovat. A zde to začíná být zajímavé. Ladislav Hanuška nechtěl o bodování plachetnic po předchozích zkušenostech ani slyšet a raději se nechal zaměstnat v komisi pro stavebnicové F4B a F4C.

K dispozici tak z těch, kteří současně s žádnou plachetnicí nesoutěží a někdy nějakou viděli, zůstali jen Michal Daranowski a Jan Leoniec. Plachetnice NSS-B si tak vzal na starost Tomáš Jakeš, plachetnice NSS-A Standa Jakeš a juniorské NSS-A Borek Dvořák. Ten byl současně pořadateli uveden i jako vedoucí startoviště a bodovací komise pro všechny NSS, třebaže sám s Marií v NSS-B závodil. Bývaly doby, ve kterých by to byla od počátku nemyslitelná blbost, leč po letošku už si nejsem jistý ničím. A výsledková listina taktně mlčí. Buď jak buď, obodovat za jeden den 9 modelů plachetnic nebyl žádný problém (přeměřování se nekonalo), a tak se hned následujícího dne po zahájení mohlo najet na režim jedna soutěžní jízda denně. Dopoledne bylo vyhrazené juniorům, odpoledne seniorům. K vidění tak byly na vodě naráz 4 modely a 5 modelů. No paráda. Papírově by na břehu mělo být v různých úlohách více lidí, než modelů na vodě: To máme 3 rozhodčí, 3 časoměřiče, jednoho sekretáře a obsluhu svážecího člunu.
Prakticky tam vyjma obsluhy svážecího člunu byli při jízdě seniorů dva rozhodčí a jedna časoměřička/sekretářka a také to stačilo.
 

Zatímco rybník kolem plechové haly poskytl 2 startoviště pro elektromotorové makety, plachetnice se stěhovaly blíže k penzionu pro rozhodčí i centru města na vedlejší větší rybník pod vzrostlé vrby, kde se 40 °C přečkalo snáze (modelům F4C se kroutily na sluníčku trupy). 
Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že se každý den musely znovu uklízet bójky. A protože je ne vždy i s pramicí pořadatelé přivezli včas, některé starty měly zpoždění. A protože celé mistrovství světa prakticky vzato pořádala jedna rodina, která se starala i o bufet pro modeláře, chod sekretariátu i výpomoc na ostatních startovištích, přistavením pramice to častokrát končilo.

Většinou bójky rozmisťoval Standa Jakeš, jednou se však přihodilo, že tam nebyl. Výsledkem byly utopené brýle, o které přišel Michal Daranowski, když za něj chtěl na pramici zaskočit. Sám se naštěstí neutopil, jen vykoupal. Jelikož Standa už našel pod vodou za roky soutěží leccos, jedny brýle v bahně dva metry od mola mu nečinily žádnou potíž. S přibývajícími dny ubýval počet umisťovaných bójek, aby proces jejich kladení netrval moc dlouho. Jednotlivým regatám předcházel výklad o tom, které bójky se budou kudy objíždět a když bylo potřeba, počkalo se, až se v jednom či druhém českém Atlantisu podaří odstranit neduhy typu spadlé smyčky. Nejdramatičtější byla hned první jízda juniorů, kdy se polský reprezentant Andrzej Konicki asi po 2/3 závodu dožadoval vyndání Juany z vody. V boku měla díru a v podpalubí vodu. Díra vznikla nejspíš při srážce s Markovým Endeavourem, Atlantisy spíše leští.
Kdo zná Bogdana Sliwu, asi tuší, co se následně dělo s nebohým juniorem. Naštěstí přispěchal Borek Dvořák a poručil, aby junior jízdu dojel se seniorskou Juanou, beztak jsou jako přes kopírák. Po jízdě byl výsledek s půjčeným modelem škrtnut. Pravidla to přeci zakazují, aby někdo měnil během jízdy modely. V té chvíli jsem čekal, že bude vznesen protest, jelikož k použití půjčeného modelu došlo na pokyn rozhodčího. Nestalo se. Tomáš Heinl se tak mohl radovat z vyhrané jízdy. Své první a poslední.
První jízda seniorů probíhala naprosto hladce. Výkřiků, že má ten či onen přednost, bylo pomálu. Ostatně to bylo společným znamením všech jízd, které jsem viděl. Juniorům se častěji dařilo dotknout se či podjet bójku.
Jak jsem na začátku naznačoval, že by se celá soutěž dala odjet za den, ve chvíli, kdy je potřeba zalaminovat díru v trupu, se noční pauza mezi jízdami hodí. Druhou a třetí jízdu tak opravená Juana zdárně dokončila a Andrzej Konicki si tím k 12. narozeninám nadělil první místo na mistrovství světa. Jestli i titul mistra světa, to opravdu nevím. To se ve chvíli, kdy při slavnostním vyhlášení hrají hymny i za výsledky z nočních jízd, nepozná. Na Marka Lukáška a jeho Endeavour čekalo 2. místo. S plachetnicemi Atlantis si pak pro třetí dojel Matyáš Poličanský a čtvrté zůstalo na Tomáše Heinla.
 

V NSS-A Senior rozhodla až třetí jízda, po které se Tomáš Jakeš asi o půl bodu dostal před Bogdana Sliwu. V NSS-B Senior byly karty rozdány víceméně od začátku. Milanův Dorian Gray má jednak špatný koeficient, a pak nedostal moc bodů za stavbu. Třetí místo ho neminulo. A tak nějak se dalo tušit, že Borek Standovi ujede o více, než lze dohnat rozdílem koeficientů – Marie a Lona III dostaly skoro stejně za stavbu!
Navíc si to Standa dělá zajímavější a přinejmenším jednu jízdu absolvoval s vysílačem s přehozenými výchylkami, takže si vyjel druhé místo. Z pozice diváků byla nejzajímavější závěrečná regata, při které na vodu naráz vyplulo všech 9 plachetnic. Michal Daranowski jí dopředu vyhlásil na 15 kol. Napjatě jsme očekávali, jak moc bude foukat. Během vyhodnocení se přihlíželo jen ke koeficientům a dosaženému času, za stavbu všichni dostali po 100 bodech, aby to klasická tabulka se vzorci snadno spočítala.
Trvalo to přes hodinu a půl, než první loď protnula cílovou čáru. Po přepočtu vyhrál Andrzej Konicki. Podobně jako v květnu na Kristýně Bogdan Sliwa regatu nedokončil. Tentokrát to snad bylo skutečně z technických důvodů a ne jako na jaře, kdy psychicky neunesl, že jeho svěřenec jezdí lépe než on. Na dalších medailových místech v regatě najdeme Borka Dvořáka a Tomáše Heinla Mezi začátkem a koncem regaty jsem o půl kilometru vedle absolvoval dvě soutěžní jízdy s parníkem. Pokud by to někoho zajímalo, i na poli parníků to byla bída – jen dva soutěžící.
 

Všechny jízdy plachetnic jsem sice neviděl a u všeho nebyl, ale z toho, co jsem viděl, mám pocit, že ostatní udělali chybu, když nepřijeli. Atmosféra u vody byla dobrá.
Za dva roky bychom se měli sejít někde na severu Polska, jak nám přislíbil viceprezident světové organizace lodních modelářů NAVIGA Jaroslaw Leoniec. Sekci NS nadále povede Maďar János Kornis, jeho vyzyvatel Standa Jakeš nedostal dostatečný počet hlasů. 

Určitě se sluší poděkovat Svazu modelářů České republiky za umožnění reprezentačního výjezdu za důstojných finančních podmínek a zapůjčení minibusu pro přepravu juniorů a jejich modelů. Velmi se tím celá logistika usnadnila.

Ač jsem na startovišti plachetnic fotil také, doporučuji především fotky od Ully Dvorak. 
Pokud budete mít chuť, v reportáži na MoNaKu jsem rozepsal i dění v dalších třídách.

Text a foto:  ladous

Podrobný popis dění v Szarkadu napsal také Standa Jakeš.