48. Fuehlinger See Regatta říjen 2024

Začalo to o týden dříve ne tak ranním brzkým odjezdem na Těrlicko, nyní tedy byl odjezd už v půl druhé v noci. Jelikož se Martina s Tomášem v pátek odpoledne ještě vydali na houby a hodně našli, tak jsem po sedmé hodině šel spát jen já a oni dva si z kuchyně od krájení a smažení hub přesedli rovnou do auta. Cesta byla bez problémů, jen Tomáš budil Martinu u hraniční německé policejní kontroly na D8, v Německu nesmí na předních sedadlech spát ani spolujezdec. Pak už opět usnuli oba, Tomáš na celou cestu, Martina se na dvou krátkých zastávkách vzbudila. Před osmou hodinou jsme byli na místě, chvíli před Borkem. Vyložili jsme plachetnice do velké místnosti klubového areálu rychlostních vodáků, postaveném v sedmdesátých letech na ostrově rekultivovaného rekreačního areálu, původně to byla štěrkovna, více viz starší článek Jirky Kreisla z roku 2009. Oficiální zahájení bylo plánováno až na 10:30, takže dost času na příjezd dalších účastníků s asi 30 modely plachetnic z blízkého i vzdálené okolí – až po Drážďany nebo Sársko na jihozápadě. Při zahájení byl každý nový, a i delší dobu vynechávající účastník, představen (byli jsme asi čtyři) a pak nám separátně byl vysvětlen systém závodění, počítání jízd a přivolání záchranného člunu (při nejhorším i mobilním telefonem). Oproti rozpisu v propozicích se již několik let jezdí jen společná regata všech účastníků okolo ostrova. Vzhledem k počítání prostého součtu odjetých časů, případně násobených koeficientem modelu, nelze zařadit do výsledků model s vynechanou, nedojetou jízdou. 
 

V sobotu bylo celkem slunečno okolo 15 °C, ale bohužel skoro bezvětří, foukalo trochu od západu, takže kurs byl určen proti směru hodinových ručiček s lehkým větrem do zad v trychtýři pod prvním mostem, pak i díky usměrnění veslařského kanálu cca 500 m s větrem zleva zezadu. Tyto dvě části relativně bez velkého vymýšlení ideální trasy. Skupina plachetnic se poměrně rychle rozdělila do několika skupin podle výkonu plachet. Poté se pod druhým mostem vrací na plochu asi 300 x 500 m, kde už bylo více možností na ideální kurz, který se ale díky jen občasným závanům větru na různých místech vodní plochy měnil. Bylo loterií, zda se držet zcela u břehu, kde se při minimálním větru až bezvětří vytvářel proud břehem zadrženého vzduchu, nebo se nechat strhnout momentálně zčeřenou vodou někde na volné ploše. Tato místa se ale po vodní hladině různě přesouvala. Dohromady dával jeden okruh cca 1500-1700 m. 
 

Most rozdělující dvě rekreační plochy se podjet nedal, takže okruh nešel zcela uzavřít a z cíle se na start přenášely modely po souši. V sobotu se stihl jeden okruh po jedenácté hodině před polední pauzou, druhý po ní, na třetí už díky slabému větru nedošlo, muselo by se startovat okolo čtvrté hodiny, a to nezaručovalo včasné dokončení. První třetina okruhu je na menší vodní ploše, která je na ostrově zarostlá křovinami, přes které je špatně vidět. V řadě případů by bylo jednodušší nejít po břehu spolu s plachetnicí, ale řídit plachetnici z místa startu až do rohu plochy s mostem. Problém by nastal při vjetí do trychtýře před mostem, kde je potřeba model vidět z blízka, rychlý 400 m přesun z místa startu by byl i v případě atletického rekordu pod 60 s příliš pomalý. Nezbývalo tedy než jít podél vody vedle plachetnice a snažit se přes a skrz již částečně opadané keře najít plachetnici na vodě. U břehu ostrova byly ještě pod hladinou rostliny, takže po podjetí mostu se na prvním mole, pro rozhodčí veslařské tratě vyplatilo plachetnici vytáhnout, zkontrolovat a případně vymotat vlečené části rostlin. Část s veslařským kanálem byla v sobotu bez problémů, v neděli za výrazně silnějšího větru se u většiny plachetnic objevovala nestabilita a neřiditelnost na zadní vítr. Se silnějším větrem byla spojena i větší náročnost na rychlejší přesun závodníků. Cílová vodní plocha pak i v neděli rozhodovala o konečném pořadí, již ne tolik nerovnoměrností větru, ale i různými poškozeními z delší jízdy na zadní silný vítr – zamotané a různě zablokované otěže, až po roztrhané plachty.
 

Co se týká modelů plachetnic, většina účastníků měla modely z různých stavebnic, několik Atlantisů, stavebnice jednoduchých jednostěžňových plachetnic s bermudskou hlavní plachtou, převážně ze sedmdesátých a osmdesátých let, ještě evropských výrobců. Většina i s minimálními kokpity na palubě, nebo i bez nich. Také plachetnice Helmtrud s přiznanou dřevěnou obšívkou i dřevěnými nástavbami. S tou jsem se většinu okruhů držel pohromadě na konci poslední skupinky, jen na cílové vodní ploše jsme se většinou rozešli. Bohužel v poslední nedělní jízdě mu na kanálu vítr utrhl uchycení čelenu, takže jízdu nedokončil. Kromě „běžných“ konstrukcí tu měl Uli Schramm plachetnici se zdvojenou kosatkou, kterou mohl rádiem vypnout do motýlka a pak ještě vyklánět na levou nebo pravou stranu pro ideální využití při zadobočním větru. Také to byl závodník, s kterým jsem, zejména v sobotu, kroužil jednotlivá kola, bohužel i on v neděli předposlední jízdu z technických důvodů nedokončil. Já jsem už při školení Borkem o tom, jak se kde pohybovat, říkal, že určitě nebudu v první skupině mezi dravci, a že na konci pole se nějak srovnáme. Od Tomáše jsem čekal, že se bude snažit využívat pravidel přednosti a hledat místo mezi předními. Sobotní skoro bezvětří mu v tom však zabránilo. To jsme se k prvnímu mostu většinou pohybovali nastejno, v poslední čtvrtině plachetnic. Ani na kanálu mi neodjížděl a na cílové vodě to bylo v sobotu i o štěstí na momentální vítr, který byl však většinou po hodně krátkou dobu. Těmito přískoky jsem nakonec v obou jízdách byl rychlejší já. Po sobotě jsem tedy i bez koeficientu byl před Tomášem okolo 18. místa, s koeficientem asi 14. Večer tak Tomáš konstatoval: „Tady se mi moc nelíbí!“. V neděli díky výrazně silnějšímu větru přes 4 m/s mi už odjížděl, zejména na kanálu, kde to řadě plachetnic nekontrolovaně ustřelovalo. Tomášovi díky váze a stabilitě plachetnice ne, ale musel se dost vyhýbat. V jednom případě to nestihl a trefil plachetnici Deern z rodiny Müller, velikosti Atlantise, kolmo na prostředek trupu. Rozjetých 9 kg Amati cca 14 kg trup druhé lodě zcela nezadržel, ale povolil a utržil asi 3 cm díru v olaminovaném plaňkovaném trupu a skončil. V neděli Tomáš dojížděl na konci první desítky, já jsem zůstával mezi posledními pěti. Díky ztrátám ze sobotních jízd (skoro 60 minut) se však ani Tomášovi nepodařilo poskočit do první desítky, mě však v pořadí, až po poslední jízdě, přeskočil. Bez sobotních jízd by Tomáš byl asi v první pětce.

V sobotu večer se větší část účastníků sešla v nedaleké restauraci na pobřeží Rýna. Probíraly se témata jak okolo modelů plachetnic, tak všeobecné informace o životě, činnosti jednotlivých účastníků, i těch co tentokrát nepřijeli. Bylo vidět, že větší část komunity se již schází léta.
 

Neděle díky silnějšímu větru ubíhala rychleji, jednotlivé jízdy na sebe navazovaly, takže šlo mezi jízdami řešit jen minimální zásahy do zadrhnutých, uvolněných otěží a podobně. Mě zůstala jedna zaseknutá někde hluboko pod palubou vedle otevřeného kokpitu, naštěstí těsně před polední přestávkou, takže jsem nakonec před poslední jízdou ještě kompletně odstrojil plachetnici a otěž v podpalubí uvolnil. Okolo půl čtvrté po odjetí pěti jízd začalo vyhlašování výsledků. Z 28 plachetnic všechny jízdy nakonec dokončilo 18, několik však jen z důvodu, že se účastnily pouze v sobotu. Já tedy na 17. místě, Tomáš na 15. místě. Celkovým vítězem se započítáním koeficientu se stal Borek Dvořák. Samostatně byl také vyhodnocen vítěz Modré stuhy – nejkratší čas bez přepočtu koeficientem, a ještě účastníci zvolili nejhezčí model setkání, to jsem vyhrál já s Lonou. Takže ve statistikách 48 ročníků figuruji jako pátý Čech vítězící v kategorii nejhezčí model. Pokud vím, každá účast českých závodníků končila tímto oceněním – Milan Kroupa s Endeavourem, Jirka Kreisel s Stormy Weather, společně v jednom ročníku, Michal Šenekel s Mariquitou a Milan Dvořák s Dorianem Grayem.
 

Před čtvrtou hodinou jsme se tedy vydali zpět domů s ještě asi hodinovou zastávkou v centru Kolína u katedrály a pak po 700 km okolo jedenácté hodiny doma.
 

Tato více jak 25 let pořádaná akce, v posledních letech dvakrát ročně – před olistěním keřů – březen a po začátku opadávání – říjen je zajímavým zpestřením oproti závodění na trojúhelníkové trati. Je zde hodně věcí jinak. Dobře odstartující závodníci s rychlou plachetnicí prakticky nepřicházejí do kolizí s pomalu jedoucími, nebo nezkušenými, po startu jim ujedou a na trati je už nepotkají. Na trojúhelníku je většinou několikrát za jízdu musí předjíždět, což hrozí kolizí, nebo minimálně ztrátou ideálního kurzu. Všichni mají trochu mínus v načítání si podmínek na jednotlivých místech trati – jedou tam jednou, respektive další průjezd je až po hodině či delší době. Při řízení modelu je potřeba i obratnost a pohyblivost, zejména při lezení pod most a na most. Trochu nepříjemné je i řízení skrz keře, ale v poměru k celkové délce okruhu je doba „bez dohledu“ minimální. Celá regata je účastníky podle mě brána více jako setkání, schází se tu modeláři, kteří udržují i přes dvacet let staré plachetnice s cílem se potkat. Účast mohu doporučit i dalším závodníkům, byť je tu větší jazyková bariéra než třeba při startech v Polsku, modeláři se vždy nějak domluví, s řadou je možno se domluvit i anglicky. V příštím roce by to mělo vyjít na 50. ročník regaty, byť to trochu nahrává na ideální cíl k zakončení doufám, že to bude ještě dále pokračovat. I mezi účastníky, byť průměrný věk bude shodný jako u nás 55+ bylo několik mladších účastníků, kteří by to někdy snad mohli převzít.

Stanislav Jakeš

Odkazy na předchozí návštěvy (reportáže)

40. Fuhlinger See Regatta podzim 2019
37. Fuhlinger See Regatta jaro 2018
20. Fuhlinger See Regatta podzim 2009

Výsledky