Protivanov 2009

Kdyby se snad někomu zdálo, že počasí je už výrazně podzimní a každý si radši uvaří dobrý čaj nebo grog a zůstane doma pěkně v teple, tak u většiny lidí budete mít pravdu. Pokud ale budete patřit mezi lodní modeláře a Váš kamarád Vás pozve na setkání stejných bláznů, tak, počasí nepočasí, těžko odmítnete. No, a kdo zná Michala Medvěděva, musí uznat, že jeho akce patří k těm pohodovým a vymazleným, takže nejet nepřipadá v úvahu.
Zajímalo by mě, kdy se nápad uspořádat pozdní podzimní setkání v Michalově hlavě zrodil. Ale je pravda, že krátce po Jinolicích přišla od Michala nabídka k účasti na setkání v Protivanově. Moc jsme neváhali a rádi přijali pozvání (to bylo ještě v době, kdy bylo pěkně). Jak se přibližoval termín Protivanova, počasí přitvrzovalo, ale přihlášení účastníci také, takže návrh celou akci odpískat nebyl přijat. Proto jsme se v pátek začali postupně sjíždět do penzionu U Veverků. Vzhledem k tomu, že jsme z nížiny (Pardubice), tak jsme cestou koukali na sníh v příkopech dost vyděšeně. To takoví Šimůnkovi byli naopak mile překvapeni, protože z jabloneckých závějí jeli do mírně vlídnějšího podnebí.

V každém případě jsme se v zatím užší sestavě vydali k rybníku, na kterém se měly konat jízdy. Michal  naložil do své víceúčelové dodávky „záchranný“ člun,  bójky a Jardu Peška, Petr Matějka do svého auta pozval nás a už jsme jeli stavět trať. Na místě nás však čekalo překvapení v osobě správce rybníku, který prohlásil, že na rybníku žádné plachetnice nechce. Ještě že má Michal takovou dobrou vyřídilku a povedlo se mu pana správce zpacifikovat. Přesto se ale radši na rybníku postavila trať jen ze dvou bójek, abychom, jak se říká, „nedráždili hada bosou nohou“. Na fotkách samozřejmě uvidíte, že tím odvážným, kdo rozvážel bóje a podstoupil riziko umrznutí v případě pádu do ledové vody, byl  Michal (pravda, má s tím asi největší zkušenosti a ví, co snese :o)).

 

Po návratu do penzionu nás čekala teplá (!) knedlíčková polévka a řízek s bramborami. To bylo hodně milé, protože i když jsme venku nepobyli dlouho, tak jsme docela vychladli. První jízda byla naplánovaná na třetí hodinu odpolední. Do té doby se sešla většina modelářů , takže o půl třetí jsme naskákali do aut a vyrazili k rybníku. Jarda Pešek se obětoval a rozhodl se, že bude měřit ostatním čas, tím pádem sám loď na vodu ani nedal. U rybníku pofukoval mírný, ale pravidelný vítr, takže podmínky pro jízdu plachetnic byly dobré a padlo rozhodnutí, že se pojede na deset kol. Jízda probíhala v poklidné atmosféře, každý si znovu zvykal na svou lodičku, kterou asi od Jinolic nikdo nesmočil. Michal dal na vodu avizovanou pokusnou loď s ráhnovou plachtou (musím říct, že pro mě to byl zážitek, takový model jsem na vodě ještě neviděla) a snažil se o optimální jízdu. V každém případě jeho model vypadal na vodě moc zajímavě a byl velmi fotogenický. Tato rozjížďka byla pohodová a všichni si ji užili. Lodě poslouchaly jako hodinky, nikdo neměl žádnou technickou.

 

Večer byla pro nás všechny připravena výborná večeře (srnčí guláš!!), po které jsme plynule přešli do zábavy na lecjaké téma. Samozřejmě že vedly lodě, jejich konstrukce, oplachtění, atd. Ale vzhledem k tomu, že kromě lodičkářů se tohoto setkání účastnily i tři ženy – manželky, hovor se stočil i na jiná témata. Prostě jak kdo chtěl. Milan Kroupa přivezl s sebou dvě nádherné knihy plné ještě nádhernějších fotek plachetnic. Tedy musím říci, že to byla pastva pro oči. Večer se určitě vydařil a jeho atmosféra byla více než kamarádská.

 

Na sobotu byla naplánovaná dopolední i odpolední jízda. Všichni jsme byli přesvědčení, že sobotní ráno nám ukáže vlídnější tvář a možná vykoukne i sluníčko. Bohužel po probuzení nás čekala mlha a snad větší zima, než v pátek. Jenže trať byla přeci postavená, tak kdo by odolal, když i přes tu mlhu stále foukalo. Aby ani Jarda Pešek nepřišel zkrátka a mohl si zajezdit, dostaly jsme důvěru k měření času a hlídání jízd já a Věra od Radka Horáka. Myslím, že jsme si s tím docela dobře poradily.

 

Hned v dopolední rozjížďce se objevil problém na lodi Karla Šimůnka, kterému začalo odcházet servo na kormidle. Přesto statečně bojoval a dojel obě jízdy (ranní i odpolední). Dopoledne došlo i ke kolizi dvou lodí, kdy Milan Kroupa po vytažení Atlantisu zkonstatoval, že mu chybí kus zábradlí. Vzal to však s takovým nadhledem, že by mu to mohla většina kolegů závidět.

Po odpolední sobotní rozjížďce jsme byli všichni už docela dost zmrzlí a návrat do tepla penzionu byl pro mnohé vysvobozením (tedy hlavně asi pro mě). Cestou k Veverkům jsme zaznamenali i mrholení a přemýšleli o tom, jestli v neděli ještě nějaká jízda bude. Odpoledne do penzionu dorazil i František Chmelka (škoda že bez lodi). Jarda Pešek s Michalem připravili na večer vyhodnocení páteční  a sobotních rozjížděk už za použití nově vypočítaných koeficientů. Dokonce byly rozdány medaile v béčkové kategorii a drobné odměny v áčkách. Michalova loď s ráhnovou plachtou byla hodnocena mezi béčky, i když patří do kategorie céček. Škoda, mohl být Michal první.

 

V neděli ráno jsme nevěřili vlastním očím. Zúčastnění určitě vědí, o čem mluvím. Ono totiž svítilo sluníčko a byla nádherně modrá obloha!!! O to víc jsme spěchali k vodě. Tedy řeknu Vám, tolik euforie bych kvůli trošce slunečního svitu ani nečekala. Ale to dopoledne bylo úžasné. Se sluníčkem přišly i vyšší teploty, takže nikoho nezábly  ruce na kniplech, a proto se hoši nemohli jízd nabažit. Místo předpokládaných deseti kol všichni odjeli ještě další deseti a pěti kolovou jízdu. Pravda, malý zádrhel jsme zaznamenali při startu jedné jízdy, kdy se do sebe zaklesly lodě Karla Šimůnka a Štefana Abela, ale naštěstí se po nějaké době (která samozřejmě připadala oběma aktérům srážky jako věčnost) oba modely zase rozpojily a přeci jen projely jak startem, tak cílem.

 

Ještě bych ráda okomentovala jednu docela důležitou událost. Před první nedělní jízdou zjistil Michal, že zapomněl vypnout přijímač a má vybito. Radek se nabídl, že s Michalem sjede zpět do penzionu (asi vzít nové baterie?). Jenže všechny ostatní lodě byly již na vodě, takže nakonec padlo rozhodnutí jet bez Michala. Jestli máte pocit, že ze startu byla vynechána i Radkova loď, tak jste na omylu. Jejího řízení se totiž ujala Věra a myslím si, že na její premiéru to bylo dost dobré.

 

Po všech odjetých jízdách zbylo ještě pár lodí na vodě a také Katka Abelová a já jsme dostaly do ruky rádio, abychom si zkusily, jaké to je, řídit plachetnici. Musím přiznat, že to byl velice zajímavý prožitek, ale kam se obě hrabeme na Marcelku . Možná, že “po dlouhých létech dřiny a odříkání“ by z nás byly další Marcelky, ale jistá si tím nejsem. Když ji vidím na soutěžích mezi všemi těmi chlapy s její jistotou a nadledem, tak před ní smekám…
Po této nedělní dopolední nádheře jsme se vrátili do penzionu, kde bylo opět výborně postaráno o naše žaludky. Po obědě jsme ještě chviličku poseděli a potom se začali rozjíždět do svých domovů, každý jiným směrem a na jinak dlouhou cestu.

 

Zajímavé je, že i já jsem na tomto setkání měla pocit sounáležitosti s touhle zvláštní skupinkou lidí, kteří postrádají řevnivost a naopak jsou vůči sobě ohleduplní, vstřícní, vždy ochotni druhému poradit či pomoci. S tím se člověk v dnešní uspěchané a konzumní době tak často nesetkává a o to víc ho to mile překvapí. Takže vážení modeláři (a Michale zvlášť) díky za krásný relaxační víkend.

 

P.S. Toto povídání prosím berte s rezervou, protože je psané z úplně jiného úhlu pohledu, než jste zvyklí. Psala ho totiž manželka jednoho z Vás.

Lenka Mrákotová