Úvod > Minisailisté > Krátké zprávy > Mini-sail??? … jak to vlastně začalo?

Mini-sail??? … jak to vlastně začalo?

04.04. 2008 | Krátké zprávy Vložil(a): Jirka

samořiditelná plachetnice pro přímý směr

Slovo minisail má již za sebou již více než dvacetiletou historii - pojďme si přečíst, jak slovo vzniklo a co se vše kolem tohoto slova odehrálo.

Na počátku „prehistorie“ stavby plovoucích modelů plachetnic koncem 19. století se ještě nerozlišovalo mezi účelovými (sportovními) modely a maketami. Plovoucí makety v dnešním smyslu tohoto označení ještě neexistovaly, sportovní modely z konce 19. a začátku 20. století však vycházely z konstrukce tehdejších závodních jachet a velmi se jim podobaly. Stavělo se pochopitelně ze dřeva, trupy byly převážně vrstvené z jednotlivých prken, zvenčí vyhlazené a zevnitř pro úsporu hmotnosti vydlabané na tloušťku stěny až pouhých 4 až 5 mm. Dnes obvyklá technologie plaňkování na žebra se praktikovala poměrně zřídka, pravděpodobně z důvodů absence kvalitních vodostálých lepidel a laků. Pojem „skelný laminát“ se ještě nevyskytoval ani ve slovnících, stejně jako pojem „dálkové ovládáni“. Modely jezdily volně a jejich konstruktéři se snažili udržet loď v přímém kurzu.

Dnes často opomíjené podélné vyváženi modelu a jeho dobra směrová stabilita byly tenkrát základními předpoklady toho, aby model vůbec fungoval. Málokdo už dnes ví, že řada konstrukčních prvků a postupů (např. mechanicky autopilot s větrnou korouhvičkou nebo metacentrická analýza) svého času běžných ve stavbě „dospělých“ plachetnic, byla vyvinuta původně pro volně jezdící modely. Stejně málo známá je i skutečnost, ze se modelům plachetnic věnovali i velcí konstruktéři lodí, např. Nathanael Green Herreshoff nebo Arthur Tiller.

Už od prvopočátku se s modely také závodilo. Modely se na povel hromadně vypustily z jednoho břehu vodní plochy, cíl byl poblíž protilehlého břehu. Kurs se volil tak, aby modely plachtily na boční vítr nebo lehce proti vetru.

Teprve ale rozmach elektroniky v sedmdesátých letech spojený s jejím postupným zlevňováním otevíral cestu k reálnému řízení modelu a to nejenom jeho směru, ale i k ovládání plachet. A tak bylo technicky umožněno zkonstruovat první, skutečně předloze věrné plachetnice, které se mohly po hladině pohybovat se stejnou lehkostí, jako jejich předlohy. Samozřejmě začátky nebyly jednoduché a hlavně se lodě objevovaly jen tu a tam, spíše jako rarita či doplněk jiných akcí. Protože se jednalo o do té doby nezmapovanou modelářskou oblast, byl nutně každý, kdo se do stavby makety plachetnice pustil, „osamělým mořeplavcem“, který – odkázán pouze na vlastni schopnosti – musel vše sám zkonstruovat a zhotovit. Internet ve své dnešní podobě tenkrát neexistoval, zájemci o plachetnice se navzájem neznali, a tak ani vzájemná výměna informací nebyla možná. Bylo tedy potřeba nějak podchytit či rozhýbat toto zcela nové odvětví lodního modelářství a předvést jej veřejnosti.

Netrvalo dlouho a roku 1984 se v jednom holandském modelářském časopise objevil termín mini-sail, ve spojení s právě takovými modely. Konkrétně v pozvánce na akci, pořádanou ve spojení s Amsterdamským námořním muzeem. Toto muzeum pořádalo tehdy již tradiční setkání velkých historických plachetnic s názvem Sail Amsterdam ’85. Pozvánka jménem organizace Minisail NL vybízela k účasti na této akci modeláře, kteří měli právě takové, plavby schopné modely plachetnic, ovládané na dálku a které byly současně postaveny co možná nejvěrněji svým historickým předlohám. Pod touto pozvánkou byl podepsáni dva Holanďané Gerard Wessels a Joop Clobus. Hosté – účastníci přijeli ze Švýcarska, Německa a z Velké Británie.

Jak to pokračovalo?

Právě v těchto zemích se začala konat více méně pravidelné setkání „Mini Sailors“ – tedy mini-námořníků s jejich mini-plachetnicemi. Již v témže roce v (západním) Německu uspořádal Hans Lüber v rámci NAUTICUS-Meisterschaften setkání a představení těchto modelů (nejenom) modelářské veřejnosti. Modely bohužel zůstaly zejména na suchu jako výstavní exponáty, protože když konečně přišel okamžik pro jejich předvedení na vodě, nebyl vítr. Pro tehdejší organizátory to byl jasný signál – už nikdy…

Přesto ještě v témže roce pozval Gerold Schnebbe z SMC Düsseldorf všechny mini‑sailors na setkání v rámci Sail Bremerhaven 1986. Přijelo celkem 29 účastníků včetně hostů z Holandska, Anglie a Švýcarska. Toto setkání lze tak považovat za první veřejné a hlavně úspěšné německé mini-sail setkání. To že setkání bylo úspěšné potvrzuje i fakt, že se od té doby tradičně malé plachetnice objevují po boku svých velkých předloh v Bremerhaven.

Na malou chvíli opusťme Německo a podívejme se do Švýcarska. Roku 1987 Peter Ziegler sezval tamní mini‑sailors. Z nadšených účastníků tohoto prvního setkání zanedlouho vzniká zájmové sdružení Swiss Mini Sail fungující dodnes.

Totéž a v témže roce se stalo v Německu, kdy byl na jednom z pravidelných setkání založena I.G. mini-sail Deutschland (I.G.=Interessengemeinschaft=zajmova organizace). Do vínku dostala od Muzea plavby Bremerhaven (Schiffahrtmuseum Bremerhaven) tzv. „zlaté lodičky“ – stylizované modely hansovni kogy vyrobené z mosazného plechu. Zlaté lodičky měly sloužit jako putovní ceny na interních mistrovstvích I.G. mini-sail. Tato myšlenka se rychle stala velmi populární, počet clenu nove založené organizace rostl závratnou rychlostí a na jednotlivá setkání běžně přijíždělo až šedesát účastníků. Na druhé straně ovšem soutěže rychle odhalily určité rozdíly v názorech uvnitř organizace na to, co vlastně mini-sail znamená. Mají to být makety se vším všudy i za cenu horších plavebních vlastností, které se pouze při příznivém větru dokážou pohybovat po hladině, tedy v podstatě „Céčka“ se zabudovaným dálkovým řízením? Nebo to mají být (polo)makety, které při rozumných úpravách trupu a takeláže dokážou vítr efektivně využít v širokém rozsahu jeho síly a směru pro efektivní pohyb po vymezené trati? „Céčkaři“ se v teto diskusi dokázali prosadit, a bylo rozhodnuto pořádáni tohoto mistrovství po čtyřech letech ukončit, a zlaté lodičky ponechat posledním vítězům. V rámci I.G. mini-sail už napříště neměly být nikdy pořádány žádné soutěže. Setkání měla mít nadále výlučně charakter společného poježdění. V popředí činnosti měla stát výměna informaci a kamarádská atmosféra. Psal se rok 1991 a organizace měla téměř dvě stovky členů. V následujících letech se ale růst organizace poněkud zpomalil a počty na jednotlivých setkáních se ustálily na hodnotách kolem čtyřech desítek účastníků.

Další impuls pro vývoj

V roce 1994 přišla firma Graupner s myšlenkou uspořádaní soutěže pro plovoucí makety a polomakety plachetnic s názvem Graupner Sailing Cup. Firma sama se podílela na akci převážně ve sponzorské rovině, vlastního pořádáni na jezeře Fühlinger See v Kolíne nad Rýnem se ujali jeden ze zakládajících členů I.G. mini-sail Willi Hoppe a tehdejší mistr Německa kategorie IOM (obdoba F5E) Thomas Dreyer. Byly vypsány třídy Classic-Scale (klasické jachty a pracovní lodě), Modern-Scale (moderní závodní a turistické jachty), Multihull (vícetrupe lodě) a Rubin-Einheitsklasse (jednotná třída modelu „Rubin“ od firmy Graupner). Jezdilo se po skupinách na klasickém trojúhelníkovém kursu, čas každého modelu se měřil, a pro konečné hodnoceni byl součet jednotlivých časů vynásoben individuálním handicapem, vypočteným pro každý jednotlivý model z hodnot jeho délky na vodorysce, plochy plachet a výtlaku. Přihlásit se mohl kdokoliv, bez ohledu na členství v nějaké modelářské organizaci. Rovněž pojem „maketa“ byl pořadateli pojímán natolik velkoryse, ze se mohla zúčastnit prakticky jakákoliv plachetnice, snad s výjimkou aktuálních speciálů závodních tříd.

Graupner Sailing Cup 1994 zaznamenal – snad právě pro svou dynamičnost, lidovost a benevolenci – mezi německými modeláři nebývalý úspěch. Nebylo proto divu, ze následovaly další dva ročníky. Počty účastníků dosahovaly rekordních čísel kolem sedmdesáti! Účastníci se rekrutovali především jak z „jezdivé frakce“ I.G. mini-sail, tak i z neorganizovaných modelářů, kteří si do té doby netroufali na vstup do I.G. mini-sail, která si v mezitím získala pověst elitního spolku. Menší skupinu tvořili ti, kteří se pravidelně zúčastňovali soutěží sportovních plachetnic, a chtěli si také konečně zazávodit s něčím, co alespoň trochu vypadá jako loď.

Aniž by to kdokoliv z účastníků či pořadatelů plánoval nebo tušil, mel Graupner Sailing Cup zásadní vliv na další vývoj I.G. minisail. Kromě toho, že Cup byl ojedinělou platformou pro téměř všechny názorové proudy a modelářské filozofie, jasně ukázal, ze se přátelská atmosféra s výměnou zkušeností a soutěžně pojatá forma setkáni vzájemně nevylučují. Tento poznatek, spolu s řadou nových členu rekrutujících se právě z účastníků Graupner Sailing Cup, si velmi rychle našel cestu do I.G. mini-sail. Tím se vedle stávajících skalních maketářů vytvořila časem sílící skupina těch, kterým po zážitcích a zkušenostech z Graupner Cupu připadala setkání bez soutěží příliš jednotvárná a nudná.

Právě tyto dva názorové proudy vedly roku 2001 k odštěpeni poměrně malé skupiny zapřísáhlých skalních maketářů, kteří vzápětí zakládají vlastní organizaci Minisail Classic. K dalšímu rozdělení dochází z důvodu osobních antipatií mezi vedoucími představiteli I.G. minisail o dva roky později, kdy vzniká po formálním rozpuštění původní organizace jednak mini-sail e.V. a jednak „nova“ I.G. Minisail. Obě organizace jsou si svou náplní velmi podobné, jejich odlišnosti spočívají hlavně v tom, že zatímco nová I.G. Minisail ve svých stanovách nadále vylučuje jakoukoliv formu soutěže ve smyslu usneseni ze začátku 90. let, mini-sail e.V. toto nikterak nereguluje, a nechává vše na přirozeném vývoji.

V současné době mají jak mini-sail e.V. tak i I.G. Minisail zhruba po stovce členů a Minisail Classic kolem osmdesáti. To dokazuje životaschopnost všech tří více či (spíše) méně odlišných konceptů.

Během let samozřejmě pokračoval vývoj a život myšlenky mini-sail i v jiných zemích (Holandsko, Švýcarsko, Anglie,…), i když poněkud méně bouřlivě než v Německu. Obrázek o tom je možno si udělat po pár hodinách prosezených u internetu a třeba s využitím níže uvedených linků. Pro nás je důležité vědět co slovo Minisail znamená a jaká je zatím nedlouhá a přesto zajímavá historie, která se ke slovu váže.

(c) Borek Dvořák a Jiří Kreisel psáno v listopadu 2007