Návsteva na Fühlinger See

Je to již několik let co mi (nám) chodí dvakrát ročně, vždy na jaře a na podzim, e-mail, pozvánka z Kolína nad Rýnem. Je to pozvání na víkend plný plachetnic, víkend na Fühlinger See. Doposud to pro mne (nás) znamenalo, že zanedlouho se na stránkách minisail-ev.de objeví krátký článek, doplněný spoustou fotek, na kterých jsou flotily plachetnic v počtech, které by u nás lámaly rekordy. Další, co jsem (jsme) znali z vyprávění bylo Borkovo povídání o putovní regatě, kolem ostrova, podjíždění pod mosty ... ale to vše bylo jen "z druhé ruky".

Život však přináší změny. Ta, která se týkala letošního podzimního setkání plachetnic - minisailistů, se začala rodit už v srpnové Pirně. Možná se až z odstupem času ukáže, zda bylo či nebylo MS NS v Pirně v srpnu 2009 pro naše modely přínosem, či zklamáním. To sem ale patří jen okrajově, důležitý je však rozhovor a osobní pozvání (možná trochu tlak) Borka na kluky, reprezentanty. Nebyl jsem u toho, ale Milan Kroupa to shrnul takto: "Tak dlouho nás Borek přesvědčoval, abychom přijeli, až jsem na to kývnul". Nebyl v tom sám protože se k tomu přidal Jarda Zeman a Karel Zapletal. Milan nemluví do větru a když se nám v e-mailu tradičně objevila pozvánka k účasti, zajistil dopravu a do Kolína cestovala odpověď a přihláška čtyř lidí (sestavu doplnil Kuba). A tak mohl Borek s radostí v diskusi oznámit, že se letošní regaty účastní čtyřlístek statečných.

Jak jsem se k tomu namanul já? Na tutéž e-mailovou pozvánku jsem Borkovi obratem jako obvykle poděkoval s tím, že má Stormy zase nevyrostla a stále (bohužel) nesplňuje limit 800 mm LOA pro lodě, které se mohou v Kolíně účastnit. Toto omezení je tvrdé, ale opodstatněné jak uvidíte dále. Pravda, už předloni mi Borek udělil výjimku délky, kterou jsem ale nikdy nevyužil - Stormy má 790 mm (měřeno i s otěžovým výložníkem - boomkin). Když jsem v diskusi uviděl zprávu o chystané účasti českého čtyřlístku, tak jsem měl pořádně zamotanou hlavu. Odnesl to Kuba, kterého jsem telefonicky zpucoval za to, že nic nevím a nádavkem ještě dostal úkol zpravodaje, který celou akci pro stránky zachytí slovem a obrazem. (Takový jsem já ...) Chudák Kuba jen chabě namítl, že se to dozvěděl před pár dny a že ho vlastně přihlásil Milan, a ...

Jenomže pak ve mě hlodala myšlenka účastnit se také. Po návratu ze Zamykání, jsem zavolal Milanovi, zda by náhodou nebylo místo v autě (bylo) a pak e-mail Borkovi zda bych se ještě mohl přihlásit (mohl). Během pár hodin byla přihláška vyplněna, krystaly potvrzeny (ten, který jsem dostal potvrzen jsem nasadil hned doma a vydržel tam doteď). Na tomto místě ještě musím (a hlavně chci) poděkovat své ženě za to, že mi vyšla vstříc. Víkend v Kolíně byl již čtvrtý v řadě, kdy jsem nebyl doma a to je s ohledem na přípravu zahrady a domu na zimu u nás v horách dost velká časová mezera. Takže rozhodující impuls přišel od ní a pak už se to nedalo zastavit.

Cesta se začala v pátek sběrem účastníků a ve svižném tempu jsme se dostali skoro až před Kolín. Tam jsme si užili páteční zácpu a tak jsme k Borkovi dojeli po asi dvanácti hodinách na cestě. To ale bylo rychle zapomenuto díky milému přijetí a povídání až do půlnoci. Samozřejmě se vše točilo kolem lodí a také o programu na sobotu. Po snídani, jsme vyrazili na místo.

Fühlinger see je soustava sedmi jezer, které vznikly začátkem minulého století při těžbě písku. Díky blízkosti řeky Rýna došlo rychle k zaplnění vytěžených jam spodní vodou a tak se oblast ještě před druhou světovou válkou stala rekreační zónou blízkého veloměsta. Později došlo k vytvoření 2300m dlouhé veslařské dráhy a v šedesátých letech byla oblast rekultivována a vyhlášena chráněným přírodním uzemím, vlastně jakýmsi parkem. Centrum dění naší regaty bylo v místním veslařském klubu, ve velké společenské místnosti s barovým pultem.

Řady stolů v této místnosti se hned ráno začaly pomalu plnit loděmi tak, jak přicházeli první účastníci. Stisky rukou, halasné pozdravy, debatující skupinky. Bylo vidět, že se potkávají dobří známí. Současně s tím na pozadí probíhaly činosti, spojené se zajištěním akce. Dámy za barovým pultem nosily z aut plechy s koláči, bábovkami, vařily kávu do termosek, připravovaly obložené housky, které jsme my cestou vyzvedli u pekaře. Z auta se vyskládaly basy pití, oplatek a všech možných pochutin. Vše bylo k dispozici za minimální ceny (nákupní) a včetně úsměvu a přání dobré chuti.


Každý z účastníků dostal trojúhelníkovou vlaječku s Novofounladským škunerem, který je jakýmsi logem setkání, a která má samolepící proužek na upevnění na stěh (viz úvodní foto). Tento hezký suvenýr dodal Torsten a trochu předběhnu, protože jedna speciální sada vlaječek byla i součástí cen pro vítěze. Na stěně se objevil nákres trasy putovní regaty, nám všem známé obrázky základních čtyř pravidel přednosti a také listina Hall of Fame - tedy Síň slávy s vítězi předchozích setkání.  Objevila se také soupiska účastníků s kanály a rozdělením lodí do tří skupin. Tři skupiny, které byly letos vytvořeny poprvé kvůli rekordnímu počtu 52 lodí a platily jen pro jízdu na trojúhelníkové trati. Co bylo zajímavé, bylo rozdělení lodí. Ne podle oplachtění (tradiční bermudské a gaflové dělení) ale podle velikosti (výtlaku) lodí. Další kritérium bylo i podle předpokládané soutěživosti jednotlivých kapitánů. Celé to dělení bylo uprovedeno s cílem omezit možné problémy při případné kolizi. Venku se mezitím připravovala záchranná loď (s Rettungsboot), pramička s elektropohonem a hlavně s kapitánem Holgerem Meyerem, neuvěřitelně trpělivým a klidným člověkem. Ten vytyčil startovní linii pro wanderregatu. Mola pro spouštění na vodu jsou na jezeře instalována trvale pro veslaře, alespoň něco je bez starostí pro organizátory.


Stoly byly zaplněny, lodě smontovány a účastníci připraveni (mnozí také dojeli na regatu z velké dálky) a tak mohl Borek Dvořák o půl jedenácté všechny slavnostně přivítat. Následovalo krátké představení naší pětice, kdy jsme byli potěšeni srdečným potleskem. Díky tomu, že se se spoustou německých minisailorů známe z Duchcova, tak jsme si už ruce předtím podali jako staří známí a kamarádi a proto vím, že potlesk a celkově atmosféra byla neuvěřitelně přátelská. Pak zaznělo několik technických sdělení k organizaci akce a důležité připomenutí (zopakování) pravidel jízdy a také upozornění na obtížná místa trasy regaty. My měli tu výhodu, že ji s námi Bork prošel dvakrát - jednou virtuálně včerejší večer a krátce před začátkem osobně podruhé, kdy si byl zkontrolovat, zda nejsou nějaké neočekávané problémy. Musíme upřímně přiznat, že po shlédnutí tratě jsme znejistěli. Komplikovaná trať se spousty pastí, trať pro borce znalé místních poměrů. Očekávaný silný vítr a k tomu obrovské závodní pole zkušených závodníků. Kuba se drbal na bradě s tím, že pokud se jako nováčci dostaneme do lepší poloviny bude to rozhodně úspěch. Od Kuby ještě jeden postřeh, který možná nepřekvapí -  že je u nich méně vyloženě maketových lodí (zato ty, které se účastnily byly špičkové). Víc lodí je uzpůsobeno spíš pro ježdění. I Atlantisy, které se objevily, byly pro vysoký výkon vytuněny k nepoznání.




Trasa regaty měří po břehu cca 1,5 km. Leží na ní tři mosty, které je potřeba podjet, část trasy je špatně vidět, protože mezi cestou, po které lze jít, a vodou je porost vrbiček, naštěstí bez listí ale i tak dost hustých. Zhruba jedna třetina kurzu regaty se jede po veslařské dráze, kde je cca 20 m prostor bez bójí volný pro naše plachetnice. Borek se snaží směr regaty vybrat podle směru větru tak, aby lodě tuto část kurzu jely na jednoduchý vítr - tedy boční až zadoboční vítr. Regata se startuje z dlouhé startovní linie a končí dojezdem poslednho účastníka. Cestou je možné (na příhodném místě) loď zkontrolovat něco poopravit, vylít vodu. Celou cestu se startovním polem jede záchranný člun, který může zasáhnout v nouzi. Opravdu to funguje a i když se celé pole hodně roztáhlo, Holger byl vždy poblíž. Kritická místa jsou mosty, pod kterými se vítr nevyzpytatelně točí a taky zrychluje. Most totiž na proudění při hladině působí jako dýza a tak to bylo vždy velmi zajímavé. Nebylo výjimkou i mnohaminutové křižování v úzkém prostoru mostu a boj o každý decimetr nastoupané výšky. Jeden z mostů limituje i výšku plachetnice od vodní hladiny, na to je pamatováno i v přihlášce. A protože hladiny v jezerech variují spolu se stavem řeky Rýn, je před závodem měřena výška pro potvrzení průjezdnosti mostu.




Další disciplínou regaty je jízda kolem trojůhelníku vyznačeného bójemi. Na rozdíl od naší hodinovky se ale jede na počet kol, který je předem stanoven. Většinou se jede na jedno nebo dvě kola. Je to vlastně takový sprint. Kdo špatně vystartuje, nemá šanci. Celkové vyhodnocení víkendu se zpracovává součtem všech časů, kterých každá loď v jednotlivých putovních regatách a trojúhelníkových rozjížďkách dosáhne. Nic se neškrtá, nic se nedopočítává a tak z toho plyne na první pohled krutý závěr - stačí jednu jízdu nedokončit a loď vypadá z hodnocení. Toto pravidlo může vypadat jako velmi tvrdé, na druhou stranu však motivuje účastníky ke kvalitě konstrukce jejich modelu i směrem ke spolehlivosti, nejenom k výborným jízdním vlastnostem. Jinými slovy i dokončit víkend s plným počtem dokončených jízd může být úspěchem.

Na nás čekaly o víkendu celkem tři putovní regaty. První se startovala za slabého větru a tak se u prvního mostu čekalo na každý závan. Tento první most je charakteristický tím, že jej nejde podejít a po průjezdu lodě se musí vlastně oběhnout. Taktika je jasná, navést loď do směru, pohledem přes most, na volnou hladinu za mostem a pak sprintovat cca 30 m na horní hranu cesty k mostu a cestou doufat, že loď poslušně pluje dále. Taktiku s přeběhem mostu na druhou stranu , kdy je možno loď provést pod mostem při očním kontaktu s ní jsme zavrhli - pak je nutno sprintovat zase přes most zpět. Z vyprávění Borka je znám i případ, kdy byl směr lodě korigován pomocníkem přes rádiové spojení walkie-talkie, tedy soupravu vysílaček. Během této první regaty postupně sílil vítr a i dlouhá rovina veslařské dráhy, které jsem se obával, proběhla celkem rychle. Po dojezdu každého čekal talíř horké polévky a krajíce chleba.



Vítr dále zesílil a druhá putovní regata po obědě již byla o poznání rychlejší. Pod prvním mostem jsme profrčeli bez problémů a bojovali dále. Regatní dráha proběhla tentokrát rychle a druhý most, pod kterým je třeba projet k cíli se velmi rychle přiblížil. Přitom jsme celou dráhu projeli na čistý levoboční vítr a to znamenalo přímý protivítr pod mostem. Jak jsem již napsal výše, vítr pod mostem zesiloval díky hrdlu, které most přirozeně vytváří a tak se právě pod tímto mostem lámal poprvé chleba. Bohužel i pro Jardu Zemana a Milana Kroupu, kteří se pod mostem neprobojovali. Naštěstí záchranná loď byla nablízku a zkrátila trápení mnoha lodí, včetně například známé Mystery Uliho Schrama. Ani nevím, jak projel Kuba s Karlem, byl jsem jako vždy v závěru pole. Má Stormy se takových podmínek většinou nezalekne a tak statečně prokřižovala, i když nějaké to deci vody nabrala. Pak se mi o pár desítek metrů "podařila" nechtěná kolize s jednou z německých lodí a tak Stormy také poprvé poznala palubu záchranné lodi. Bylo to kousek od pontonu pro potápěče a když mi ji Holger podával, tak říkal, že je na tak malý model příliš těžká a doporučil přerušit.


No, pro jistotu jsem ji vylil, ale kdo ji zná, tak ví že snese vodního balastu daleko více. Tam se ale bohužel stalo, že se nějaká zlomyslná kapka dostala do kormidelního serva - jak se ukázalo později. Stormy šla znovu na vodu s cílem dojet ale nedržela kurz a stále se mi vzdalovala přes celou šířku jezera. Opravdu jsem se snažil ze všech sil ji vrátit zpět, jenomže si s ní vlny pohrávaly. Věrný Holger na záchranném člunu pro ni vyjel a jako by přinesl kapku štěstí, protože když byl pár metrů od ní, servo zabralo a Stormy se rozjela na zpáteční kurs ke mě. Bohužel ale díky opravdu zhoršujícím se podmínkám nabírala další vodu a  Holgr měl za svou trpělivost odměnu ve formě záběrů boje o život s každou vlnou. Takže jsem na dalším molu opět vylil další vodu - tentokrát už o poznání více a vydal se na poslední úsek regaty. Ostatní, kteří již měli dávno dojeto se vybíhali podívat, jestli Stormy ještě jede, nebo ne a fandili! Dokonce se rozšířila fáma o množství litrů vody, které jsem z lodě vylil. No, nebylo jí málo, ale Stormy dokončila.


Po krátkém odpočinku (pro mne, ostatní měli času dost díky čekání na můj dojezd) jsme se přesunuli na druhé, menší a chráněnější jezero, kde byla mezitím postavena trojúhelníková trať a jely se jednokolové sprinty. V tu dobu jsem o problému se servem ještě moc netušil a tak jsem se spokojil s vyfoukáním přijímače a dosahovou zkouškou. Vše se zdálo OK a tak jsem nastoupil na start rozjížďky mé třetí skupiny. V prvních dvou si vedl výtečně jak Karel (myslím že ji vyhrál), tak i Kuba, který měl v poli další čtyři Atlantisy jako rovnocenné soupeře. Pro mne však byla rozjížďka kritická, hned za první bójí servo definitivně odešlo a Stormy Weather definitivně vypadla z hodnocení pro nedokončení této jednokolové rozjížďky.

Večer jsme se téměř všichni sešli na společné večeři v restauraci Seepavilon na protějším břehu. Na úvod proběhlo krátké oficiální jednání sdružení minisail-ev, které je dáno tamními zákony (zpráva o stavu financí, volba nových lidí pro stanovené funkce) a pak již byla volná zábava s výtečnou večeří. Torsten je velké malé dítě a tak večer zpestřil průlety malého vrtulníčku nad a kolem hlav všech zúčastněných. Obdivoval jsem servírku, která to musela taky skousnout. Po večeři jsme se vrátili zpět k Borkovi domů a ještě do noci probírali zážitky z plného dne.

Ráno nás probudily kapky deště, který neustal ani kolem desáté, když už jsme byli všichni zase zpět na jezerech. Borek nás všechny obešel s otázkou, zda jsme ochotni jet putovní regatu i za deště. Nenašel se nikdo, kdo by to odmítl a tak asi o půl jedenácté byla odstartována poslední regata setkání. Naštěstí se počasí během regaty vylepšovalo a poté co ustal déšť začalo na dojíždějící lodě i probleskovat sluníčko. Po obědě se jely ještě dvě jednokolové rozjížďky každé skupiny na trojúhelníku - aby se pořadí ještě zamíchalo a tím byl závodní program celého setkání završen cca o půl třetí.

Pro pořadatele teď začal těžký úkol, vyhodnocení spočítání výsledků a také tisk diplomů. Po dobu celého setkání bylo navíc možno (a možnosti využil asi každý) vyplnit dotazník s několikami otázkami (zda limitovat počet účastníků, zda pořádat toto setkání jednou nebo dvakrát ročně a možnost sdělit co se nejvíc a nejmíň líbilo nebo podařilo. Součástí byla i otázka na hodnocení nejhezčí lodě setkání.
Co se vlastně na Setkání na Fuhlinger See vlastně vše vyhodnocuje?
Je to:

• nejrychlejší loď setkání s přepočtem podle koeficientu (součet všech dosažených časů)
• nejrychlejší loď s gaflovým oplachtěním celého setkání s přepočtem podle koeficientu (součet všech dosažených časů)
• Modrá stuha - tedy nejrychlejší loď setkání bez započteného koeficientu
• nejrychlejší loď setkání na trojúhelníkovém kurzu (nejrychleji zajetý trojúhelník bez přepočtu koeficientu)
• Miss - nejhezčí loď setkání volená výše popsanou anketou všech účastníků
• Tyto výsledky vstupují do Síně tradic (Hall of Fame) a jsou "navždy" uchovány a zveřejňovány na dalších setkáních.

 

Výsledky byly spočítány a přiblížil se okamžik slavnostního vyhlášení a poděkování. Měli jsme tu čest tuto část otevřít poděkováním za nás, které zaznělo v němčině:

Drazí přátelé, kamarádi
Je to poprvé, co české minisail-lodě okusily vlny a vítr německých jezer. Děkujeme vám za přátelskou atmosféru, kterou jste tu pro nás vytvořili a jsme rádi že jsme si s vámi mohli zajezdit. Doposud jsme o regatě na Fuhlinger See mohli jen číst na webu a k tomu vidět pár fotek. Samozřejmě skutečnost je lepší a moc jsme si to tady užili. Je hezké, vidět tolik krásných lodí pohromadě a i v Čechách se nám poslední dobou daří velká setkání. Minulý víkend se na naše tradiční zamykání vody sjelo 26 lodí. Proto vás co nejsrdečněji zveme k nám, třeba do Duchcova, zajezdit si zase u nás. Mnozí z Vás Duchcov znají a věřím, že se jim u nás vždy líbí. Stejně tak věříme, že se k vám zase podíváme. Chtěli bychom poděkovat všem kdo setkání připravili a zařídili tak tuto opravdu kamarádskou atmosféru a samozřejmě hlavně Borkovi Dvořákovi, který nás již po několik let pravidelně zve, a který je  spojovacím článkem mezi českými a německými minisailisty, i když mu to jistě přináší hodně námahy a staroastí. Borku, díky.

No a poté již byly čteny výsledky odzadu, tedy i lodě, které nedokončily některou z jízd dostaly diplom za účast, spolu se stiskem ruky a potleskem všech v sále. Byl vyhodnocen i nejlépe umístěný junior setkání a vyhlášení se dostalo k vítězům jednotlivých kategorií, kteří byli odměněni i hezkým věcným dárkem. Borek neopoměl poděkovat všem za účast a také jmenovitě poděkoval i týmu, který byl jaksi v pozadí celé akce a svou prací zajistil naši spokojenost - tedy dámám za pultem a záchranné lodi. Torsten, který je jakýmsi přirozeným mluvčím za závodní pole, poděkoval za nás za všechny Borkovi za obrovskou spoustu práce, kterou pořádání tak velké akce vyžaduje.  Pak došlo na loučení, podávání rukou a ujištění, že se navzájem nevidíme naposled. Myslím, že pokud se povede uspořádat jarní setkání v Duchcově, které má v Německu výborný zvuk, budeme se těšit z velké zahraniční návštěvy.

A jak jsme nakonec dopadli my? Samozřejmě si můžete vše přečíst v přiloženém dokumentu, ale zaznělo to v závěru setkání v tomto pořadí. Karel Zapletal skončil na krásném čtrnáctém místě, Miloš Kuba Jakubík dokonce vyjezdil se svým Atlantisem nádherné šesté místo. Milan Kroupa s Endeavourem zabodoval právem v soutěži o nejkrásnější loď a stejné cti se dostalo i mé Stormy Weather. To považuji spíše za cenu sympatie k nejmenší lodi a její bojovnosti v druhé regatě, kdy spousta větších lodí nedokončila.